Režie:
Nuri Bilge CeylanKamera:
Gökhan TiryakiHrají:
Haluk Bilginer, Melisa Sözen, Demet Akbağ, Ayberk Pekcan, Serhat Kılıç, Nejat Isler, Tamer Levent, Nadir Sarıbacak, Mehmet Ali Nuroğlu, Gülsen Özbakan (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Aydin, bývalý herec, vlastní v centrální Anatolii malý hotel, kde žije se svou výrazně mladší ženou Nihal a sestrou Necla, která se právě zotavuje z nedávného rozvodu. Turistická sezóna pomalu končí a okolní krajina se začíná zahalovat do bílých sněhových závojů. Hotel se v tomto období stává úkrytem, ale i místem, ze kterého není úniku a které otevírá staré rány a podněcuje vzájemnou nevraživost jeho obyvatel. (Film Europe)
(více)Videa (2)
Recenze (88)
Objevují se tu v komentářích pochvaly, ale i kritiky. Chápu je. Po Anatolii byla laťka nastavená proklatě vysoko. Nuri Bilge Ceylan pro mě i nadále spolu s Abbasem Kiarostamim zůstává nejlepším filmařem, hodnotíme-li vizuální podobu (kamera, zvuk). Tentokrát se však kdoví proč rozhodl pro konverzační film. Sekvence, odehrávající se venku, jsou stále jeho silnou zbraní - dokonale se pohybující kamera (to samozřejmě platí i pro interiéry), skvěle zvládnuté prostorové ruchy (štěkající pes, zvuk kroků), lokace. V rámci vyprávění dobře pracuje s napětím, šokovat umí detaily (intence), kterých si ani nemusíte všimnout. Proč se ale většinu filmu jen naprázdno filosofuje, to fakt nevím. Příkladem budiž asi půlhodinový dialog se sestrou, zatímco Aydin je otočený na židly od notebooku. Argumentace naprosto do prázdna, navíc v turečtině (nezní moc libě). Ztracené tři hodiny a výstraha - příště prosím pojďme zase ven! ()
Jít do filmu se skoro 200 minutovou stopáží je pro mě pokaždé obrovskou výzvou, kdo z koho, ale jsem býk, takže jsem se nedala a pustila se do Zimního spánku i když s jistými obavami. Hned na začátku jakoby do mě uhodil blesk při prvních úžasných záběrech na exteriéry, které u mě okamžitě evokovaly Nuriho jiný film Tenkrát v Anatolii. Škoda, že těch záběrů nebylo víc, je to vážně vizuální maxilahůdka. Pak už jen stačilo, abych se naladila na správnou vlnu, nenechala se nikým vyrušovat a ocitla jsem se opět v Anatolii, tentokrát v jednom zajímavém hotelu s jejich obyvateli, kteří mně dělali po celou dobu společnost. Nuri mě dokázal vtáhnout a zapojit do této psychologické, chvílemi až meditativní konverzace mezi jednotlivými osobami, které se prolínaly tak úžasným způsobem a ještě navíc zapojil na maximum i mé emoce, které se co chvíli měnily od nechuti až po silné empatie, či určitou bezmoc. Byla tam jedna chvíle, kdy Nihal mluví upřímně o svých niterných pocitech vzhledem ke svému manželovi a ta se dotkla i mého nitra tak silně, že jsem tam seděla já a ne ona.......naprosto dokonalá výpověď, kde jsem si její slova zapisovala do svého obrazného srdce. Zní to asi pateticky, ale já to tak vážně cítila. A tak Nihal získala veškerou mou empatii, kterou jsem v dané chvíli vlastnila. Herecké výkony všech zúčastněných byly prostě úžasné i když připouštím, že o pár minutek bych to zkrátila. Bylo tam pár míst malinko hluchých, ale můj výsledný dojem je stejně dokonalý. Tak kde jsou další Nuriho projekty, protože po tomto zážitku ho jen tak nepustím k vodě. ()
Starší muž, mladší žena, ponurá krajina - nevím proč, hodně mi to evokovalo tarkovského Nostalgii, byť je příběh i vyznění naprosto jiné. V zimním spánku jakoby všichni pospávají, nikdo si nechce přiznat svůj díl viny, všichni jsou osmělí a reagují na své okolí podrážděmě. Výjimku tvoří Hamdi, který je ochotný, chápavý a chce věci urovnávat, jako protiklad svého afektovaného bratra. Vnitřní zranení vystupuje zvolna napovrh, každý se v jisté části příběhu obnaží, ale nepřináší to porozumění navzájem. ()
Pri Zimnom spánku ma znova napadol jeden faktor, mätúci hlavy určite nejednému filmovému vedcovi. Dá sa napísať absolútne prirodzený dialóg, aby pôsobil ako zo života a zároveň bol akceptovateľný vo fikčnom filmovom svete? Zimný spánok svojou dokonalou premyslenosťou ukazuje, že nie. Času je totiž na rozdiel od života aj pri troch hodinách málo a všetko musí byť povedané v pravý čas, trefne, pohotovo a inteligentne. Takto v živote neuvažujeme. To ale ani náhodou nie je výčitka. Rozdielne zákony oboch svetov nepustia. Menšou výčitkou však je, že pri takejto stopáži a obrovskom množstve slov nie je možné všetko zachytiť a tak si všetko videné a počuté na prvý krát na 100% pospájať. Pri hodine a pol u Bergmana komplikovanosť neprekáža, pozriete si to znova. Režisér však vyžaduje opätovné zhliadnutie aj pri svojom mohutnom kolose a to mi pripadá málinko nefér. Alebo si myšlienky priebežne zapisujte. Ostatne to je asi jediná výčitka Zimného spánku. ()
Be2Can '14 - Volně plynoucí, vizuálně uhrančivé, komorní drama o bývalém herci, jeho manželce, jeho sestře, jeho hotelu, mnoha konfliktech, stárnutí, neporozumění a ztrátě schopnosti konstruktivně a věcně komunikovat, mravních dilematech, kontemplaci a o samotě a osamocení. Nebudu polemizovat na téma údajné změny polohy, posunu poetiky předního tureckého auteura, protože nemám srovnání s jiným jeho filmem. Rád bych se nicméně vymezil vůči tvrzením, která přisuzují filmu jistou divadelnost, resp. možnosti převodu díla na divadelní prkna. To je do jisté míry pravda - je tu spousta dlouhých dialogových sekvencí, jež mají vlastní příběh, vývoj, pointu, ale hlavně vnitřní tenzi, která je doslova magnetizující a nedovolí divákovi ztratit červenou niť. Na druhou stranu podstatnou roli ve filmu hrají turecké reálie (jako výrazový prostředek), jež jsou na míle vzdálené těm z představ většiny lidí. Zimní, bezútěšná krajina kdesi v Anatolii, kde zasněžené pláně v mlžném oparu obklopují hotel ze všech stran, si s ničím nezadá s tou z Angelopoulosových melancholických filmů, symbolem fyzické samoty a vnitřního osamění. A právě o toto působivé vyjádření by byla divadelní hra celkem zásadně ochuzena. [==] Nedá se říct, že by režisér pracoval během nesmírně pohlcujících dialogových sekvencí s dogmatickými tvrzeními. Zaujímá spíše neutrální postoj a nechává diváka pozorovat a rozhodnout se, komu dá za pravdu. Během cyklicky se opakujících rozhovorů (tematicky i lokačně propojených) jde tvůrce takříkajíc na dřeň (emocí), charaktery postav propracovává do hloubky a ty získávají na plastičnosti. Postavy nakonec dojdou poznání, byť každá trochu jinak a trochu jinde. Očekávaný pocit nedořečenosti se na konci bohužel vytrácí. Závěr je příliš doslovný a akademický (a např. oproti Kmenu neustále vrší jednu myšlenku za druhou), což je ale jediná věc kazící dojem na impozantním dílu, jemuž mimo výše zmíněného vévodí intimní atmosféra, vynikající kamera a herecké výkony (především výkon Aydina v podání Haluka Bilginera ve mně bude rezonovat ještě dlouho). Spolu s Kmenem spolufavorit na kinofilm roku 2014. ()
Galerie (43)
Zajímavosti (7)
- Ide o film s historicky najdlhšou minutážou, ktorý získal Zlatú palmu. (hanakonochi)
- Oficiálny turecký kandidát na Oscara v kategórii Najlepší cudzojazyčný film za rok 2015. (MikaelSVK)
- Scenár k filmu mal až 285 strán. Jeho tvorba trvala takmer pol rok. (MikaelSVK)
Reklama