Pod zemí

Čím ďalej, tým je to lepšie, akurát začiatok nie je bohužiaľ nič extra, takže je treba si počkať. Na mňa náhodou táto bizarná iracionálna zlátanina celkom zapôsobila a miestami mimoriadne príjemne prekvapila strašidelnými alebo surrealistickými prvkami. Napokon, Fulci a Argento boli v tomto podobní. Paradoxne je to presne to, čo zachráni súčasný horor, kde sa všetci snažia, aby to malo "hlavu a pätu". Zatiaľ nemá. (17.09.2017)

ako latentnému klaustrofobikovi mi dusná podzemná atmosféra nebola úplne ľahostajná, malo to pár pekných momentov, pár povinných, no fajn načasovaných ľakačiek a predovšetkým sa mi páčilo, že to nebolo prevalené a držalo si to istú úroveň umiernenenosti v štýle zobrazovania "prízrakov" a pod., samozrejme to však trpí neduhmi produkcie podobného razenia a formátu + som čakal buď výraznejšiu pointu alebo dovetok; (07.09.2014)

Jeden z těch nejstrašidelnějších hororů jaký jsem kdy viděl. Rozhodl jsem se proto pro opětovné shlédnutí po letech a nadšení neupadá. Jedná se o film, který stmelí všechny hororové fandy. Ačkoli mystično převládá, každý si zde najde právě to, co mu nejvíce vyhovuje. Nejvíce potěšeni budou pravděpodobně příznivci found footage, neboť to bylo zpracováno ukázkově a všechny záběry byly věrohodné, ostré a plnily svůj účel na výbornou. Atmosféricky také velmi přesvědčivé a tvůrci nás od samého začátku vedou temnou klaustrofobicky působící uličkou s několika perfektně načasovanými lekačkami. Nejedná se však o pouhé jump scares, co činí toto dílo tak strašidelné. Napětí je silné, jeden člen výpravy se chová podivně a po celou dobu se dějí nevysvětlitelné události. Ač to není předností tohoto snímku, mnohokrát dojde i na násilí a krev. Závěrečná kapitola graduje do zcela neočekávaného vyvrcholení a já tak byl překvapen a velmi potěšen. Váhám mezi 4-5*. 82% (28.01.2022)

Má fůru titulů, hovoří plynně několika jazyky a je sakra zabraná do symboliky, alchymie, archeologie a zřejmě má sklony i k sebetrýznění. Obklopuje se samými chytrými mlaďochy, kteří dobře vypadají a ke všemu jsou náklonní k jejím pološíleným nápadům. Teď se rozhodla prozkoumat francouzské katakomby, kde beztak najde nějaké pojítko k mrtvému otci a kde se ukrývá kdejaký bubák. A objekt jejího zájmu je samozřejmě hodně hluboko. Jenže k postavám si nevytvoříme pražádný vztah, motiv o smývání dávných hříchů je spíš úsměvný a atmosféra s přibývajícími minutami nepěkně klesá. Mizerná dramaturgie. Hlavně, že se pořád něco děje, že? Jsem rád, že to mám za sebou. (04.01.2015)

Už název „Jak nahoře, tak dole“ ve mně vyvolal dost nepříjemné pocity a nutil mě, kdo ví proč, představovat si otylou, uhrovitou padesátku s huňatým, srostlým brežněvovským obočím. Dál jsem to v rámci zachování psychické rovnováhy raději nedomýšlel. Ani anotace, že jde o hledání kamene mudrců mě nenechávala klidným, a tak jsem zpočátku jen vyděšeně a skepticky očekával, kdy na tu nesympatickou archeovložku v tom podzemí vybafne císařův pekař, a ne-li ještě hůř – Hery Potrat. Nevybafli! Bubali v tom výhradně psychotičtí duchové a gotická monstra jako vystřižená z Danteho nočních můr. No, povím vám, náramně jsem u této tísnivě klaustrofobické a poměrně vkusně domyšlené langdoniády na téma „Jak jsem cestou do Austrálie potkal Satana“ vyleštil a nic tak výživného jsem už drahnou dobu neviděl. A to nesnáším ruční kameru! (21.11.2014)