Volání netvora: Příběh života

Trochu moc doslovné a vlastně i předvídatelné (pokud jste viděli pár smutných filmů o rakovině, víte kolem a kolem, co se bude dít). Hlavní dětský herec je dobrý, ale scénář mu nepomáhá v tom, aby ho divákům přiblížil. Ztratit rodiče kvůli rakovině stojí za prd. O to víc, když jste díte. Víme. I děti mají složitá psychologická traumata. Víme. Originální mi přišlo vložení malých příběhů, které vypráví netvor. Film má dobré momenty a postřehy, ale nikdy se nesloží do opravdu působivého a zapamatování hodného celku. PS: Sigourney má luxusní anglický přízvuk. (01.04.2017)

Pravda je tam venku. Smysluplná a odzbrojující katarze už dnes v ryze dramatických filmech moc často na přetřes nepřichází, spíše (a výhradněji) v jejich akčnějších podobách - a tudíž ve zcela jiných žánrových odvětvích. Je proto velmi příjemné, ujistit se po letech v tom, že takový Bayona s důvtiplnou šokující pointou stále pracovat umí. (21.02.2017)

Ti co Volání netvora srovnávají s Faunovým labyrintem (2006) mají víceméně pravdu. Oba příběhy jsou velmi depresivní a díky groteskní fantazii i líbivé zároveň. Opět se podíváme do dětské fantazie, protože jak my víme, tak ta nemá hranice. Mladý Conor se vyrovnává s umírající rodinou formou příběhů a přivolání samotného netvora. Vizuálně hezká pohádka. Díky kouzelnému hlasu Liama Neesona tak ožívá i velké tisové monstrum. Tím bych řekl, že to ale končí. Režisér v případě Sirotčince (2007) stvořil velmi dojemný a děsivý příběh a v jeho dalším počinu Nic nás nerozdělí (2012) mě několikrát dohnal k slzám. Volání netvora ale na mě vůbec nefungovalo. Jistě po skončení plakalo většina lidí v kině. Což chápu. Finále mě osobně nedojalo a to z příliš osobních důvodů. Během filmu jsem pouze přemítal, že režisér samotnou nemoc vykresluje až příliš pravdivě a příběhově jsem už tohle několikrát viděl. Takže originální to zrovna není. Jednou a dost. [Csfd projekce20] (50 %) (02.04.2017)

Takhle nějak by to asi vypadalo, kdyby matku Malého prince sklátil mozkový tumor. Za tím přeceňovaným nesympatickým Malým zmrdem by pak nenaběhla existenciálně vyhřátá liška, nýbrž heideggerovsky zpruzený strom, který by místo „Ájem Grůt“ skoro dvě hodiny otravně recitoval Pojem úzkosti, prokládaný Metaforickým úvodem do dětské psychologie pro ambiciózní popeláře, dokud by se ten hnusný asociální pazneht nenaučil mít rád Ryplyjovou. Pokud tedy nemáte gumovou páteř, abyste se mohli bez zábran kousat do prdele nudou, nebo nechodíte se sveřepě samolibým výrazem a Kierkegaardem pod paží do tlučhubovských kaváren hledat sysla blití, zabavíte se daleko lépe, když si doma najdete tu nejtvrdší zeď, budete do ní sto deset minut pateticky mlátit hlavou a pobrukovat si při tom Ó Tannenbaum. (28.01.2017)

Nemilosrdná pohádka. Bez uhlazování a lakování narůžovo ukazuje svět malého kluka, který se mu rozpadá, protože kluk přichází o základní oporu. Tisový obr klukovi pomáhá dostat se přes tuhle propast, ale dělá to krutě otevřeně. Nabídne mu sice pomocnou ruku, ale ta je plná trnů, protože obr ho nechce připravit na sen, ale na realitu. Proto ty nejednoznačné pohádky, které vypráví (i když s pohádkou o apatykáři a knězi morálně nesouhlasím – apatykář rozhodně nebyl v žádném ohledu ušlechtilý muž). ____ Mám ráda ponuré pohádky, i když tahle byla ponurá možná až příliš – a to dotekem skutečnosti. Zajímavá animace pohádek, skvělé prolínání fantazie a reality, Sigourney jako čupr ledová babička a ten malý kluk, co hrál, jakoby byl placený za každou slzu, kterou vyloudí z diváků. ___ Pokud se nebojíte smutku, s chutí do toho! (13.03.2018)