Vražedná práva

// Takovej mladej, hip, zamotanej seriál z prostředí právnické univerzity, kde vrahové unikají na svobodu a nic se vlastně neděje. Nevím, jestli se mi to líbí nebo ne - ale sledovat budu zatím dál. Po dvou dílech 50% PS. na těch gay podzápletkách a kdo s kým spí by se mohlo ubrat, zabírá to až příliš času imho (04.10.2014)

Co se zpočátku jeví jako svižná variace na doktora Househo v ženském podání a místo v nemocnici se ocitáme před katedrou práv se brzy stane až téměř průměrným právnickým dramatem, ve kterém jsou obhajování i ti, co by si spíš zasloužili celu 2x2 metry. Maska silné hlavní hrdinka se začne odlupovat (a to doslova) a odhalí realitu, že Viola Davis není novým Housem v sukni, ale emočně labilní ženuškou podvádějícího manžela, jehož milenka nejen umře, ale i on sám je zavražděn.... což je nám připomínáno každou epizodu v útržkovitých flashforwardů, ve které se skupinka vybraných studentů snaží zbavit těla a důkazů. Škoda tedy je, že teoretická část, učící „jak si nechat projít vraždu“ je nahrazena více či méně nezáživnou praxí ze soudní síně jen s několika málo studenty – a zbytek třídy má prostě smůlu. Takhle divák musí sledovat partu rozdílných individuí, kteří vám brzy začnou lézt na nervy, co se snaží oslnit svou mentorku, která není tak zastrašující, jak ji v první epizodě všichni líčili (i když bez makeupu a paruky....). Jsem zvědavá, jak se příběh bude odvíjet potom, až dorazí do „přítomnosti“ a bude muset najet na jiný styl vyprávění, což bude už brzy. (15.11.2014)

Nezáleží na tom, jestli je klient vinen nebo ne, záleží pouze na tom, co lze dokázat... Ďábelská právnička a její stážisté si mě omotali kolem prstu ihned v prvních vteřinách - a to se mi už dlouho nestalo. Nadšení vydrželo až do posledního dílu, jen škoda, že na dech beroucí finále musela doplatit má nejmilejší postava. Jednoznačně nejlepší krimi za hodně dlouhou dobu. (08.03.2015)

Někdo za kamerou si zřejmě uvědomil, že o vlivu programového sráčství na morálku a vnitřní integritu by bylo fajn něco říct, a pak to něco už zapomněl dodat. Čučet na sociopaty, jak využívají každé skulinky v systému, a když žádná není, tak si ji prokopnou, je na jednu stranu zábava (Sherlock v podstatě nic jiného není), na tu druhou je tu ale patrná neochota připustit, že postavy skutečně jsou amorální hajzlové. Nejvíc je to vidět na protagonistce, která není ani tak komplikovaný člověk s veřejnou a soukromou tváří jako spíš soubor protikladů, co se mechanicky střídají podle potřeby zápletky – jednou emancipovaná stíhačka, o chvíli později mentální věchejtek na pokraji zhroucení; jednou bezskrupulózní svině, co v touze po vítězství obětuje cokoli a kohokoli, v další scéně mateřská figura poháněná zájmem o spravedlnost; jednou vezmu na vědomí, že hájit přiznané zrůdy je moje práce, jindy ovšem zmanipuluju okolnosti, aby nová zrůda skončila za katrem; jednou zneužijem systém, v další epizodě vyhrajem případ poukázáním na zneužitelnost zcela zjevně vadného systému, aniž bychom tenhle rozpor nějak reflektovali nebo se jím chraň Bůh nechali charakterově nějak posunout, atd. atd. Takhle ze seriálu nezbývá nic než retardovaná, nepravděpodobně dramatická čumenda postavená na sledu náhod a izolovaných scén a narvaná cliffhangery ve stylu Dana Browna. No nic proti, lidi vypínaj mozek i u větších hovadin. (02.02.2019)

Žila jsem s tímto seriálem několik týdnů, tak je asi jasné, že musím dát plnou palbu. Ačkoli jsem rozhodně nebyla cílovka - právní arogantní hatmatilku, ohebné a uřvané právníky, navíc mladé studenty práv, normálně opravdu spíš nesnáším. Proto bych nikdy nevěřila, že právě tomuto tématu budu věnovat tolik času (6 sérií po 15 dílech), přesto mě to vtáhlo - svým švihem, napětím a chytrostí. Jméno Annalise Keating mi bude ještě dlouho znít v hlavě. A Viola Davis ji hrála prostě skvěle. (14.04.2022)