Vyšší moc

No hej, je to situácia, ktorá bytostne naserie. Ale spôsob s kým si ju Ostlund rieši je pomerne zábavná. Neistota sa šíri ako nejaká zákerná choroba do okolia, vytvára pretváranie pôvodných hodnôt a to všetko v pôsobivej izolácií Francúzskych Álp. Filmy, ktoré to hrajú na civilnosť a ktorým v rovnakej miere nechýba poetika mám rád. Nemá to síce pre mňa takú silu ako jeho predchádzajúce Play, ale ako dobre mierený konštrukt na postoj rodiny tvárou tvár nepredvídateľnej udalosti to funguje. Hoci koniec je už slabším odvarom správnych rozhodnutí, krásne uzatvára kruh a vývin postáv, ktoré sa snažia v celom tom emocionálnom guláši nájsť správnu cestu. (19.04.2019)

„Jsme na dovolený, nebudeme si to kazit. Tohle už je za námi. Přišla lavina, vyděsilo nás to, ale nic se nestalo. V pořádku?“ - „Ano.“ Tak ne. Selhání muže, „hlavy“ rodiny, je v tomhle filmu totiž až příliš fatální. Neschopnost přiznat slabost postupně narůstá od obludných rozměrů. Počínající lehké dusno se mění v těžké, atmosféra houstne. Třeba takové stupňování trapnosti při posezení s přáteli byla dost síla. Ale i přes všechnu tu hořkost jsem se musel smát, jak moc trapně mi jako pozorovateli bylo, naštěstí zcela záměrně. Snímek není jen sondou do rozkladu vztahu, ale též výpovědí o mužích a ženách současné společnosti, jak dokresluje i výpověď na konci komentáře. Škoda podivného závěru, ten jakoby ani nepatřil ke zbytku filmu. Celkově dávám silné 4*. „Ale nemáš někdy strach, že tě opustí, že zůstaneš sama?“ - „Jo, člověk má strach, že zůstane sám. Ale mám kolem sebe spoustu jiných lidí, co pro mě hodně znamenají. Nemám jen manžela a děti. Nemůžu si budovat sebevědomí jen na tom, že jsem něčí žena nebo matka.“ (12.05.2018)

Povedzme si to hneď na začiatku na rovinu. Podobných príbehov sme už videli nespočetne. Zo zdanlivo banálnej záležitosti sa postupne vyvinie manželská kríza. Tým pádom sa nedá vyhnúť určitej predvídateľnosti, keď napríklad v tomto prípade ma dej minimálne prvú hodinu ničím neprekvapil. Najskôr reagujú deti, potom sa udalosť začne rozkladať v hlave manželke a nakoniec manželovi. K tomu sa pridá nejaký pár, ktorý je toho svedkom, vyjadruje sa k tomu a nakoniec sa infikuje Vážne to nie sú spoilery, inak to totiž ani nejde. Lenže v mantineloch určených scenáristom to skvele funguje, všetko je presne načasované, humorné situácie sú skutočne vtipné a trefné a predovšetkým tu máme to nádherné prostredie. Bergmanovsky a Nicholsovksy ladená dráma na horách funguje skvele. Lenže možno práve spomínané kapacity by s postavami urobili asi väčšie hogo fogo. Keď už by ich mali v snehu, tak by na nich nenechali nitku suchú. Záver je podľa mňa mierne kontroverzný. Zámer je jasný, len neviem, či tá situácia nesvedčí skôr o opaku, to je ale na diskusiu, kto sa zľakol a kto nie. (09.10.2014)

Katastrofický film s intimní, ale pořád ničivou katastrofou. Östlund se chce ptát a chce, abych zaujal postoj a projektoval sám sebe do jednotlivých postav. Chce, abych si vybral stranu a tu obhajoval, jenže jakmile si ji vyberu nesu s sebou i nevoli a nevyřčenou výčitku strany druhé. Tudíž je nejlepší rolí zůstat venku jako údržbář/divák a čučet na rozpad zpovzdálí. Jakmile se začnu ptát sám sebe lavina jde skrz kamery i ven. Takhle teda jo. Psychologické cvičení s premisou "co, kdyby" namixované s tématikou genderu, přirozenosti a viny za svou přirozenost. Dokud se Östlund ptá, je bez chybnej. (21.08.2016)

Zavřu oči a vidím záběr na dva muže, stoupají hlubokým sněhem strmě vzhůru na vrchol, plíce plné čerstvého vzduchu, slunce, nebe bez mraků, samota přátel, znáte to... V poměru k horským titánům nepatrní, a přece v té výšce svobodní jako nějací bozi. Vytržení, pro teď, z toho, co jednoho z nich tak náhle přepadlo tam dole v údolí, až to shodou okolností částečně ulpělo (jeden z vícero odlehčenějších momentů, bez nichž by „obraz" nemohl být úplný) i na tom druhém, a co si s sebou do hor nesou. Chvilkový stav, který nemůže, než rychle pominout. K čemu asi celé tohle odbočení ke sdílení mezi muži, k ryzosti přátelství, které trvá, i když i ono je v téhle konkrétní situaci skoro bezmocné v tom, že nenabízí odpověď, ani rozhřešení? A k čemu, snad ještě případněji, důraz na postupné, trochu tajemné, objasňování reakce dětí na oba rodiče? Hanekeovský motiv ala Caché, ačkoli Haneke má určitě docela jinou představu o tom, kdy a jakým způsobem napětí vyvolané tím, co se skrývá, zmírnit. (Snad proto, že má větší důvěru v sílu filmového obrazu, než Öslund?) Ve vyjmenovávání prvků, které zjednodušené porozumění typu, ukažme si na Něho, na Ni, podle mě silně zpochybňují, by se dalo pokračovat. Opravdu lze celou tu seversky bergmanovskou drobnokresbu, všechny její náznaky, přebít jednoznačným verdiktem? Ŕekl bych, že otázky, které film pokládá,, nemají snadné vyústění, nelze je rozseknout, a tím se jich pohodlně zbavit. Proč? Jednak je tu už naznačená nejednoznačnost snímku, jeho nepoddajnost vůči zjednodušením, která se sama nabízejí. A pak je tu něco, co potvrzuje, že film nabízí více možných čtení a neumožňuje mezi nimi snadno rozhodnout nikoli náhodou, totiž povaha situace, jež má, jak napovídá i název snímku, v sobě něco, co se nedá zvrátit, čemu se nelze vynout, něco mezního. Jakmile k „selhání” dojde, nedá se odestát, a co víc, nabaluje na sebe další nevratnosti, valí se jako lavina. Naléhá. Volá po tom, aby se něco stalo. Ale při tom je zřejmé, že se nic stát nemůže. Nelze konat a nezranit, dál nezraňovat. Nelze mlčet, mlčení by se nedalo vystát, jenže stejně tak se zdá, že není možné mluvit - protože, 'o čem bychom mluvili, když ti to nemůžu odpustit'? Jediné, co by (snad) bylo možné? Vydat se všanc a přiznat svou slabost. Otázkou tedy není vina. Alle nevinnost. (20.01.2019)