Vyšší moc

║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $1,359,497║Tržby Celosvetovo $3,266,000▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA $55,629 //počet predaných kusov ?║ Tržby za predaj DVD v USA $46,490 //počet predaných kusov ?║ staticky chladné, chýba mi tu spojovací element ktorý by to vytiahol vyššie, poriadne rozdúchal tu hrubú škropulu dusených emócii a silne zasiahol city, takto dosť do prázdna vyznie to mŕtvolne chladné napätie /40%/ (24.10.2015)

Paradies: Schnee. Intenzivní vztahová lavina, která se valí kolem vrcholů Bergman, Trier, Seidl a Andersson a končí (pro Östlunda typicky) velkou a zdánlivě nadbytečnou tezí, která i ve filmové formě zpřítomňuje roli přetvářky a falešnosti při konstrukci reality. Zatímco první 2/3 filmu pokládám za naprosto brilantní v odpozorování detailů a práci se změnou nálady, závěr podobně jako v případě Play vyznívá jako intelektuální konstrukt bez debat nesmírně chytrého tvůrce. Nabízí se hned několik míst, kde Ruben mohl film utnout jako mrazivý obraz intimního rozkladu a nejistoty, on nicméně raději přikročí k enigmatické metafoře kolektivu. Vyšší moc je typ filmu, který dokáže otřást důvěrou v milostné vztahy a přesně zachytit křehkost a míru manipulace, s jakou je udržujeme v chodu. Je to zároveň přesné pojmenování tenké krusty, pod kterou distingovaná severská společnost uzamkla pudy, které se pak hlásí s překvapivou intenzitou o slovo v prostředí plném bizarních lidských rituálů (v tomhle připomíná Vyšší moc Seidlovu trilogii Paradies) Potvrzení, že Östlund patří do první ligy artového filmu. Možná by to jen místy nemusel tak zdůrazňovat. [80%] (07.10.2014)

„Jsme na dovolený, nebudeme si to kazit. Tohle už je za námi. Přišla lavina, vyděsilo nás to, ale nic se nestalo. V pořádku?“ - „Ano.“ Tak ne. Selhání muže, „hlavy“ rodiny, je v tomhle filmu totiž až příliš fatální. Neschopnost přiznat slabost postupně narůstá od obludných rozměrů. Počínající lehké dusno se mění v těžké, atmosféra houstne. Třeba takové stupňování trapnosti při posezení s přáteli byla dost síla. Ale i přes všechnu tu hořkost jsem se musel smát, jak moc trapně mi jako pozorovateli bylo, naštěstí zcela záměrně. Snímek není jen sondou do rozkladu vztahu, ale též výpovědí o mužích a ženách současné společnosti, jak dokresluje i výpověď na konci komentáře. Škoda podivného závěru, ten jakoby ani nepatřil ke zbytku filmu. Celkově dávám silné 4*. „Ale nemáš někdy strach, že tě opustí, že zůstaneš sama?“ - „Jo, člověk má strach, že zůstane sám. Ale mám kolem sebe spoustu jiných lidí, co pro mě hodně znamenají. Nemám jen manžela a děti. Nemůžu si budovat sebevědomí jen na tom, že jsem něčí žena nebo matka.“ (12.05.2018)

Zavřu oči a vidím záběr na dva muže, stoupají hlubokým sněhem strmě vzhůru na vrchol, plíce plné čerstvého vzduchu, slunce, nebe bez mraků, samota přátel, znáte to... V poměru k horským titánům nepatrní, a přece v té výšce svobodní jako nějací bozi. Vytržení, pro teď, z toho, co jednoho z nich tak náhle přepadlo tam dole v údolí, až to shodou okolností částečně ulpělo (jeden z vícero odlehčenějších momentů, bez nichž by „obraz" nemohl být úplný) i na tom druhém, a co si s sebou do hor nesou. Chvilkový stav, který nemůže, než rychle pominout. K čemu asi celé tohle odbočení ke sdílení mezi muži, k ryzosti přátelství, které trvá, i když i ono je v téhle konkrétní situaci skoro bezmocné v tom, že nenabízí odpověď, ani rozhřešení? A k čemu, snad ještě případněji, důraz na postupné, trochu tajemné, objasňování reakce dětí na oba rodiče? Hanekeovský motiv ala Caché, ačkoli Haneke má určitě docela jinou představu o tom, kdy a jakým způsobem napětí vyvolané tím, co se skrývá, zmírnit. (Snad proto, že má větší důvěru v sílu filmového obrazu, než Öslund?) Ve vyjmenovávání prvků, které zjednodušené porozumění typu, ukažme si na Něho, na Ni, podle mě silně zpochybňují, by se dalo pokračovat. Opravdu lze celou tu seversky bergmanovskou drobnokresbu, všechny její náznaky, přebít jednoznačným verdiktem? Ŕekl bych, že otázky, které film pokládá,, nemají snadné vyústění, nelze je rozseknout, a tím se jich pohodlně zbavit. Proč? Jednak je tu už naznačená nejednoznačnost snímku, jeho nepoddajnost vůči zjednodušením, která se sama nabízejí. A pak je tu něco, co potvrzuje, že film nabízí více možných čtení a neumožňuje mezi nimi snadno rozhodnout nikoli náhodou, totiž povaha situace, jež má, jak napovídá i název snímku, v sobě něco, co se nedá zvrátit, čemu se nelze vynout, něco mezního. Jakmile k „selhání” dojde, nedá se odestát, a co víc, nabaluje na sebe další nevratnosti, valí se jako lavina. Naléhá. Volá po tom, aby se něco stalo. Ale při tom je zřejmé, že se nic stát nemůže. Nelze konat a nezranit, dál nezraňovat. Nelze mlčet, mlčení by se nedalo vystát, jenže stejně tak se zdá, že není možné mluvit - protože, 'o čem bychom mluvili, když ti to nemůžu odpustit'? Jediné, co by (snad) bylo možné? Vydat se všanc a přiznat svou slabost. Otázkou tedy není vina. Alle nevinnost. (20.01.2019)

Na tento snímek musíte být opravdu hodně artově naladěni, abyste ho dokázali zvládnout a plně docenit. Lavina spustí lavinu událostí, která bude mít dopad na aktéry Vyšší moci. Nádherné zimní lokace horského střediska dávají neskutečný prostor, na němž by se dalo po obsahové stránce doslova vyřádit. Ruben Östlund však pracuje velmi minimalisticky a úsporně s příběhem, postavami, i jejich emocemi. Pokud je však takový přístup zbytečně roztažen do 120-ti minutové stopáže, může nastat zádrhel. Prostor dvou hodin daného času totiž režisér nevyužívá naplno. Spousta scén mi přišla téměř bez smyslu, zbytečně dlouhé, nic se v nich vlastně nedělo. Pokud by se jednalo o nějaký emocionální nápor postav a scéna by se zaměřovala na jejich citové pochody, toto by bylo na místě. Ale to jediné, co mě v tomto případě zaujalo, byla okolní příroda, zasněžené hory a klid, jen občasně "narušen" dramatickými tóny Vivaldiho "Four Seasons". Chování postav mi přišlo občas podivné, rozmazlená děcka, nalepená s ksichtem na mobilech (na tento jev jsem v dnešní době velmi alergická) tomu také moc nepřidala. Herci jsou sice výborní, ale celkově mám ze snímku dojem, jako by se v divákovi pokoušel vzbudit nějaké emoce, ale přitom k tomu nedával příliš prostoru. (14.01.2018)