Koyaanisqatsi

Nebýt návodného (křičícího do světa S.O.S. a znemožňujícího (mi) si snímek náležitě užít resp. vychutnat si jej) hudebního podkresu Philipa Glasse, neměl bych výraznějších námitek. Tedy, abych byl spravedlivý resp. přesný. Jedná se zejména o úvodní (cca dvacet minut trvající) část, kdy jsme svědky pohledů na nedotčenou (člověkem) krajinu. V těchto apod. případech, vždy rád nechávám myšlenky volně plynout a pracovat fantazii na plné obrátky a právě přespříliš agresivní Glass, mi v tom brání. Ticho, prostoupené pouze občasnými poryvy větru by (čistě podle mého subjektivního pohledu) bylo o poznání působivější. V „naléhavé“ industriální části nemám námitek. Koyaanisqatsi (prý) v jazyce indiánského kmene Hopi znamená „život vyvedený z rovnováhy“.Osobně mám za sebou pouze pár základ. lekcí, tj., zatím jsem do tohoto složitého jazyka zcela nepronikl, takže těžko soudit, ale konečně začínám chápat název (význam) tohoto uměleckého dokumentu, jenž nemá pevně stanovenou dějovou linii a jedná se spíše o soubor jednotlivých scén (obrazů), které mají však jedno společné. Snaží se o propojení lidstva s přírodou naší bohaté planety. Pokrok nezastavíš, do jeskyní už se těžko vrátíme, (ostatně komu z nás by se tam chtělo?), nicméně maličko (občas) zvolnit, méně té lhostejnosti a pokory by (možná) ne(u)škodilo? 80% (10.04.2013)

Vynikající symbióza hudby a obrazu. Celý snímek se obejde bez mluveného slova a působí doslova hypnoticky. Je poskládán hlavně z časosběrných obrazů lidských aglomerací nebo přírody. Scény hekticky tepají a nechávají nás vtáhnout do hry světel, stínů a dynamiky. Miluji hudbu Phillipa Glasse a vidět Koyaanisqatsi bylo pro mě povinností. Moje očekávání se naplnilo. Byla jsem unesena. Glassova hudba je dokonalá a video impozantní. Sice se zdá, že podobných snímků o Zemi znásilňované člověkem zahrnující jen obraz a hudbu je již dost a nepřináší nic nového. Ale Koyaanisqatsi je víc jak 30 let starý a snad se nebudu plést, pokud řeknu, že je jednou z prvních, ne-li první vlaštovkou. Stáří filmu je ale znát na kvalitě obrazu a zvuku. Tomuto dokumentu by také slušelo větší plátno a lepší zvuk, než jaké jsou v artových kinech. Pokud pominu tyto atributy, Koyaanisqatsi je pro mě favoritem mezi podobně pojatými dokumenty. (20.02.2014)

V Koyaanisqatsi si každý nájde tú svoju "best of" pasáž. Cez relatívne nudný úvod, keď na rad prišla pulzujúca energia veľkomiest v podobe záberov nočných ulíc bol som naozaj spokojný. Hypnotické, zrýchlene zábery ako metafora živého organizmu vo forme pretechnizovaného prostredia, ktorého sme súčasťou, ktorý nás obklopuje. Toľko ospevovaná hudba sa mi vôbec nepáčila a soundtrack by som nezvládol viac ako jedenkrát, to ale neznamená s obrazom nemusí tvoriť ucelenú formu. Tvorí, ale imho dalo by sa ináč a lepšie. Veľmi netradičný dokument. (11.12.2005)

Tam, kde si Vertov vystačí pouze s obrazem, musí si Reggio vypomáhat skvělou Glassovou hudbou. Ta je výborná po celý film, o vizuálu už to bohužel říci nelze, ten kolísá na značně rozkývané sinusoidě. Od naprosto úchvatných záběrů až po ty nic neříkající a velice nudné. Koncept je to nepochybně velice dobrý, jen ho to chtělo režijně ještě dopilovat. Rozhodně prostříhat, bez Glassovy hudby by tak polovina filmu byla nekoukatelná. (23.09.2020)

když už slova nestačí, je tu Koyaanisqatsi - sonda do masovosti, uspěchanosti a hektičnosti moderní civilizace, která za pomoci zpomalených či zrychlených záběrů a strhujícího hudebního doprovodu ukazuje obraz dnešního světa (před 30 lety).. na rozdíl od Baraky mi tohle opravdu sedlo (možná krom poněkud zdlouhavého začátku a konce).. slabší 4* (20.04.2013)