Reklama

Reklama

Koyaanisqatsi

  • Portugalsko Koyaanisqatsi (více)
Trailer
Dokumentární / Hudební
USA, 1982, 86 min (Alternativní 82 min)

Obsahy(1)

Skupina vysokých nehybných postav obrácených k postavě ještě vyšší, nesoucí na hlavě korunu. Jeskynní malby z Horseshoe Canyonu v Utahu jsou prvním i posledním tónem skladby, která diváka provede světem tak, jak ho vidí Godfrey Reggio. Majestátní věkovitost stalních útesů, zdánlivá nehybnost pouště i věčná dynamika mořských vln sugerují prapůvodní čistotu života, do níž náhle, po staletích pozvolného, takřka neměřitelného vývoje, vstupuje člověk, měnící svou energií podobu světa i rytmus plynutí času. Přináší technický pokrok, zrychluje, propadá se do anonymity, přivádí na svět úžasné vynálezy i ničivé prostředky nepředstavitelné síly, zamořuje životní prostředí a vede války. Reggio beze slov, jen prostřednictvím fascinujících obrazů a za doprovodu úchvatně minimalistické hudby Philipa Glasse poprvé komentuje vztah přirody a člověka, resp. destruktivní sílu lidského působení na naši planetu. (AČFK)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (272)

igi B. 

všechny recenze uživatele

Strhující filmové podobenství beze slov o světě >vymknutém z kloubů< ... Naprosto fenomenální spojení obrazových koláží filmového vizionáře Godfreye Reggia s kongeniálními zvukovými plochami minimalistického hudebního mága Philla Glasse. Zásadní artistně-filmový počin první poloviny osumdesátých let, našincem vnímaný v dobách husákovského kulturního temna na polooficiálních videoprojekcích v obskurně-svazáckých brněnských klubech jako byl třeba Essenc coby zjevení z jiného světa... - - - P.S. Skvělý soundtrack obstojí i jako samostatné hudební dílo bez spojení s obrazem, dle mého jedno ze zásadních alb Philla Glasse. - - - P.P.S. Zařazení tohoto filmu do dokumentárního žánru mi nepřipadá zrovna nejšťastnější, leč budiž. Proč se však administrátoři ČSFD zuby nehty brání příjmou fakt, že jde minimálně rovnocenně o film HUDEBNÍ mi zůstává záhadou... :-( ()

genetique 

všechny recenze uživatele

Pri ceste za doplnením si zbierky filmov v TOP200 na ČSFD som narazil aj na tento veľmi pozoruhodný dokument. Určite zaujal, nenadchol toľko, koľko som čakal. Veľmi depresívna hudba, spojená s presnými a detailnými obrazmi ľudí a neľútostných dôsledkov ich činností v negatívnejšom prenesení sa odrazí asi na každom, no v mojom ponímaní nie až tak dôrazne. Určite sa toho dalo zobraziť viac a keby to na mňa doľahlo intenzívnejšie, určite by som bol dal viac percent. Takto je to na 80%. ()

Reklama

Krt.Ek 

všechny recenze uživatele

Jednou z položek mé top 10 za rok 2020 byl film mého druhého nejoblíbenějšího maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa Mléčná dráha. Fliegafův film zmiňuju v tomto kontextu proto, že - i přes zcela očividné formální rozdíly (statická Mléčná dráha x dynamické Koyaanisqatsi; fikční Mléčná dráha x dokumentární Koyaanisqatsi) – sdílí s právě komentovaným filmem tytéž nároky vůči svému recipientovi – oba filmy totiž po svém divákovi vyžadují maximální koncentraci a vpravdě andělskou trpělivost, onen specifický druh naladění, jehož je na každý schopen (proto těch 85 %, které si tu film k prosinci 2022 udržuje, považuju za malý zázrak). Otázkou zůstává, čeho za toto duševní úsilí tomuto divákovi dostane? Co se týče Koyaanisqatsi, tak se mu dostane: a) vtělené harmonie, totálního souznění obrazu se zvukem (pokud bych měl někomu poděkovat za meditativní zážitek, jehož se mi dostalo, poděkoval bych Philipu Glassovi; hudba pro tento film dělá fakticky moc), b) plně autonomní, svébytné, suverenistické (hovořící samy za sebe, de facto se ani nepotřebující vázat) záběry, c) napojí-li se divák na tvůrce, tak přeneseně i čirou radost z registrace (zaznamenávání) obrazů (tak typické pro ranou fázi kinematografie), zůstane-li na rovině vlastních vjemů, tak čistou radost z kontemplace obrazů. Abych se však nepohyboval pouze na rovině (vskutku skvostné) formy, přejděme nyní tedy k dvojici (nad)interpretačních(?) mřížek, jež jsou aplikovatelné, pokouší-li se divák ozřejmit význam viděného en bloc. Jedná se – v závislosti odpovědi na otázku, jaký k sobě mají jednotlivé záběry vztah (tj. v intencích pátraní po logickém principu významotvornosti střihové skladby) – o výklady synchronní (ev. konjunktivní) a diachronní (ev. disjunktivní). I. Předpokladem synchronní perspektivy – jak ji načrtávám v kontextu tohoto komentáře – je to, že principem spojování jednotlivých záběrů je jednoduché znaménko plus, logickou operací je zda vršení (sčítání; chcete-li být terminologicky přesní) obrazů, mezi jednotlivými obrazy není jediný zlom, z hlediska filosofie dějin jakožto disciplíny předepisující dějinám, jak by měly ideálně vypadat, žádné pozitivní „před“ (zásahy člověka na tváři krajiny) a negativní „po“ (zásazích člověka na tváři krajiny). Film by tak za těchto okolností byl jakýmsi pomníkem monumentality (ať už je jejím tvůrcem Matka příroda/Boha, či lidská ruka). Divák se má pouze kochat! Myslím, že tohle čtení podporuje fakt, s jakým nadšením (tj. ne-autoreferenčně) využívá Godfrey Reggio výdobytků soudobé techniky – leteckými záběry počínaje, kamerami umožňující fast motion záznam konče. Vyjevující se majestátnost písečných dun či bouřícího moře zkrátka vyvstává až v percipi moderního člověka, neexistuje sama o sobě. II. Titul, který si tvůrci pro svůj film zvolili (Koyaanisqatsi – v překladu z jazyka kmene Hopi „život vyvedený z rovnováhy) + to, že jeho původce (Indiány) asociujeme s trvale udržitelným způsobem života, však zakládá alternativní – diachronní – možnost výkladu. Zde už divák musí porovnat, ptát se po poselství díla. Logikou tohoto interpretačního schématu je předěl, diskontinuita, kontrast. Lidské tvoření je nedokonalou nápodobou tvorby Matky přírody/Boha. Ač na pohled velkolepé, oproti dílu Matky přírody/Boha nicotné, se spoustou externalit – ať už ekologických (vrypy do krajiny, jichž jsme původci, vedou k vymírání ostatních živočišných druhů, nepřestaneme-li překreslovat tvář přírody, hrozí nám v krajním případě rozpad ekosystémů, lidský pobyt na této planetě se může stát reálně nemožným), tak sociálně-antropologických (mající vliv na podobu našich vztahů vůči druhým, našim pracovním návykům a toho, kterak trávíme svůj volný čas). Buď jak buď - ať už se rozhodnete číst toto dílo jakožto hrdého obyvatele planety Země, zamilovaného do vší té krásy a vznešenosti kol nás, nebo jakožto varování (osobně jsem napoprvé vnímal hlavně ten apelující tón, nesouměřitelnost lidského a přírodního světa, až napodruhé jsem si začal všímat i krás našich měst, nezřetelného půvabu zabydlování prostoru) -, když se za něčím ženeme, vypadáme tuze směšně! Vážně by to chtělo asi zpomalit! [8.4.2022, 14.12.2022] () (méně) (více)

Martinibaby 

všechny recenze uživatele

Toto dokumentární dílo, které už ve svém názvu kóduje jakési poselství, by mohlo být a priori snadno vnímáno jako do jisté míry manipulativní ‚‚nejasná zpráva o konci světa‘‘. V průběhu celého filmu je divákovi odprezentován nespočet obrazových podnětů podkreslených hudbou s nádechem osudovosti. Po hodině a půl tedy divák může být více či méně nenápadně dotlačen do určitého stavu úzkosti, k sebezpytujícímu zamyšlení nad sebou a zbytkem světa. Leckterý odolnější jedinec však může mít tendence nad filmem rovnou zlomit hůl a odsoudit ho coby prvoplánový, napravitelsky-apokalyptický snímek se spoustou nudných a až depresivně zdlouhavých záběrů, útočících na lidské svědomí. Zpočátku rušivá repetitivnost a stejnost některých záběrů dává divákovi nezvykle mnoho prostoru k zamyšlení a ne každý má na to dostatek odhodlání a trpělivosti. Také v porovnání s ‚‚mladší sestřenicí‘‘ filmu Barakou se Koyaanisqatsi může zdát šedivější, jednotvárnější a (co si budeme povídat) zkrátka nudnější. Je ale potřeba si uvědomit, že každý z dokumentů je o něčem jiném, poukazuje na jiný aspekt života na zemi a není tak moc objektivně možné je vůči sobě měřit. Koyaanisqatsi má stejně jako Baraka spoustu barev, jen je aranžuje do obrazů v jiném stylu, který samozřejmě nemusí vyhovovat každému a mnohdy zobrazuje věci, které bychom radši neviděli vůbec. Divák je tak zahnán do kouta, a byť jsou scény industriální a demoliční balancovány výjevy nejrůznějších přírodních krás a fantastických výsledků lidské práce, může mu po zhlédnutí zůstat pocit viny a neurčitého nařčení. Dle mého názoru má ale ona ‚‚prvoplánovitost‘‘ v dokumentu své místo. Velmi si cením nadčasovosti snímku, a ačkoliv mi během sledování hlavou prošlo hned několik stanovisek, výsledným dojmem z filmu nebylo vzteklé zavržení, ani neutuchající provinilost či touha zachránit svět, nýbrž podnět k širšímu náhledu i na obyčejné každodenní objekty a rutinní činnosti, kterých se den co den účastníme. ()

Rover 

všechny recenze uživatele

Začínáme zlehka pohledy na krajinu, trochu nudné, podbarvené uspávající hudbou... Pak se však dostaví "paneláková" pasáž, která je doslova strhující. A pak nastane hemžení - odtrhnutí od obrazovky nemožné, mozek zapnutý na plné obrátky, uši zahlceny hudební smyčkou. Náhle konec, raketa, zmar.... Záběr na večerní / ranní / noční město byl naprosto uchvacující a při "hemžení" jsem stěží potlačoval hysterický smích. HUDBA: Philip Glass - geniální, jedinečná, nezapomenutelná, neopakovatelná (nebo naopak opakovatelná? ) ()

Galerie (27)

Zajímavosti (14)

  • Názov filmu Koyaanisqatsi je prevzatý z jazyka indiánskeho kmeňa Hopi a znamená “Život vychýlený z rovnováhy“. (Javad)
  • Film měl světovou premiéru na filmovém festivalu v Santa Fé roku 1982. (Terva)

Reklama

Reklama