Koyaanisqatsi

Okomentovať tento film som sa zmohol až takmer po mesiaci od jeho vzhliadnutia a aj napriek tomu sa mi veľmi ťažko hľadajú slová. Zaujalo ma, aké rozdielne názory tu naň sú.. Koyaanisqatsi je niektorými chválené do nebies, druhí v ňom naopak nič nevidia, ďalší zase nevedia film presne posúdiť, pretože mu neporozumeli. Ak mám pravdu povedať aj ja som mal s tím určité problémy. Tkvie to v tom, že Koyaanisqatsi má vlastne celý rad posolstiev a množstvo myšlienok, takže každý si ho môže vyložiť podľa svojho. Za všetkým je samozrejme originálne a takisto úchvatné spracovanie filmu (ťažko ho nazvať len čisto dokumentom) spočívajúce v syntéze obrazu a zvuku, bez akéhokoľvek použitia komentára. Čo sa týka hudby Philipa Glassa - myslím, že je jedna z autorových najlepších a depresívnou by som ju určite nenazýval. Skôr by som ju označil za meditačnú a miestami až hypnotickú, pričom samotný soundtrack sa počúva tiež celkom dobre. Ako tu už bolo spomínané, najväčšie zásluhy si kameraman a strihač v jednej osobe Ron Fricke (Baraka), ktorý nasmímal úžasné neopakovateľné obrazy a ak mám pravdu povedať viacej ma zaujali tie z mesta ako z prírody, predovšetkým až postapokalyptická vízia sídlisk, ktoré sa idú rúcať či obrazovo prekrásne pristávanie lietadla. Strih sa potom najviac predvádza v scénach z mestského prostredia, kde skvelo ukazuje jeho uponáhlaný a stereotypný štýl života. V závere potom už treba iba povedať, že film si aspoň s môjho pohľadu plné hodnotenie zaslúži, veď práce na ňom trvali takmer 10 rokov jeho výpovedná hodnota je snáď omnoho väčšia než keby obsahoval akýkoľvek komentár. (16.05.2008)

Tak toto dílo jsem chytla v TV zhruba někde v půlce a první, co mě na něm zaujalo, byla opravdu geniální hudba, dnes již pro mne známého a originálního Philipa Glasse, která skvěle pasovala k tématice tohoto filmu, a již si pamatuji taktéž z italského hororu Svatyně. Dokonalá byla destrukce budov, stejně tak davy lidí či nekonečné proudy aut. Po zhlédnutí jsem si uvědomila, v čem to vlastně všichni žijeme a že bych nejradši byla na pustém ostrově, nebo někde na samotě, než být obyčejnou funkční součástkou zmodernizované společnosti, která neustále touží po dokonalosti, která je tak strašně hektická a také než být mezi lidmi, kteří jsou dokonale "zmanipulováni" tlakem médií, přetechnizovaností dnešního světa a ztratili tak svoji vlastní osobnost. Lidé jako stroje, jako loutky, jako otroci, jako stádo... (23.04.2008)

Začínáme zlehka pohledy na krajinu, trochu nudné, podbarvené uspávající hudbou... Pak se však dostaví "paneláková" pasáž, která je doslova strhující. A pak nastane hemžení - odtrhnutí od obrazovky nemožné, mozek zapnutý na plné obrátky, uši zahlceny hudební smyčkou. Náhle konec, raketa, zmar.... Záběr na večerní / ranní / noční město byl naprosto uchvacující a při "hemžení" jsem stěží potlačoval hysterický smích. HUDBA: Philip Glass - geniální, jedinečná, nezapomenutelná, neopakovatelná (nebo naopak opakovatelná? ) (23.04.2008)

Fascinující obrazy absurdně uspěchané moderní civilizace kontrastující s panenskou přírodou. Mnohem lepší než Baraka. Nedílnou součástí snímku je i hudba Philipa Glasse, která mi zpočátku připadala trochu vlezlá, ale nakonec jsem se jí poddal. Závěrečný dlouhý záběr na hořící trosky rakety snášející se k zemi je jednou z nejpůsobivějších scén, jaké jsem kdy viděl, natolik silnou katarzí, že si o ní valná většina hraných filmů může nechat jen zdát. (11.11.2003)

Nejhypnotičtější film všech dob, Muž s kinoaparátem 80. let, totálně sugestivní a dokonalá filmová báseň, při které - ačkoli nemá žádný příběh - jsem se napětím v kině 90 minut nemohl pohnout. Také snad jediný film, kde hudba není jen jednou ze složek, ale polovinou díla - do nekonečna bychom se mohli přít, co bez čeho by spíš fungovalo - jestli geniální obrázky bez geniální hudby nebo naopak. I z dnešního pohledu jsou některé scény na tak vysoké technické úrovni, až zůstává rozum stát. Sympatické navíc je, že ač má film velmi silné společensko-kritické poselství, nepůsobí nepříjemně mentorsky. Režisér prostě ukazuje svět jak je a divák si to může interpretovat jak libo... Děkuji za uvedení v Projektu 100. Vidět to na velkém plátně je zážitek na celý život. (12.02.2014)