Naqoyqatsi

Káčko si mě získalo maximálně. Pé už tak ne, protože nabízelo jen opakování sebe sama. Enko je ale opravdové zklamání. Zmizely úchvatné scenérie a vizuální nápady a nahradily je hrátky počítačů, které stárnou každou vteřinou. A ani ta Glassova hudba už není, co bývala. Z úcty k předchozím dílům tři hvězdy. Ale víc ani omylem. (05.05.2010)

Naqoyqatsi je prvním a zatím jediným Reggiovým počinem , který se střetl s mýma očima. Po krásném neurčitém začátku, naplněném čísly a fraktály se ztrácí mnohoznačnost a Reggio se snaží zachytit samotné lidství, pomocí nejrozličnějších metod, které jsou opravdu bravurní. Naprosto špičkové černobílé záběry, působí jako nádherná výstava profesionálního fotografa s nebývalým talentem. Barevné hrátky, jakoby nesly celý lidský genom. Bohužel má film také svoje slabší místa, kdy mají oči tendenci těkat mimo obrazovku a během filmu nemá divák prakticky žádnou možnost, samostatného výkladu. 85% (07.08.2008)

Úplne si uvedomujem význam slova Naqoyqatsi (civilizované násilie, vojna ako sposob života, život zabíjajúci všetko ostatné) aj to, že Glassova hudba viac kedykoľvek inokedy je práve tu na mieste. Ale značne mi komplikovala divácky zážitok, hlavne ku konci. Naštastie táto spartakiáda negativity (inak finálny dieľ ani nemožno nazvať) skončila v tú najvhodnejšiu chvíľu. Každopádne sila. 70% (21.08.2008)

Pre mňa osobne časť z celej trilógie, ktorá sa vyšplhala na piedestál veľkoleposti. Jednotlivé zábery diváka hypnotizujú a nútia ho zamyslieť sa nad všetkým, nad ľudskou civilizáciou, technikou, ktorá neprináša úžitok, ale bezprostrednú skazu, strachom prenechať miesto hodnotnejším kultúram. Obrazy plynú, hudba sa prelieva, zážitok je neopísateľný. Philip Glass nie je človek. A Reggio je obdivuhodný vizionár. (30.12.2009)

Všichni to víme a je nám to v podstatě jedno. Budeme se rozplývat nad Reggiovou tvorbou (jejíž impakt by byl sotva poloviční, kdyby nebylo Glassovy hudby) a to je vše. Režisér má tudíž svědomí čisté (neb stvořil, k čemu byl vnitřně puzen) a divák má o čem přemýšlet (nebo alespoň předstírat, že tak činí). Je to dobré, je to zneklidňující a mnohé odhalující. Ale, že by zase až tak moc? A jsme na začátku:Všichni to víme a je nám to v podstatě jedno. Robert Holdstock kdysi použil metaforu seškrábnutí civilizace, bující na těle universa (vysávajíc a ničíc je) a vidlácká Pantera blahé paměti burácela: "Drag The Waters Of War Just Like Never Before" (spisovatel fantasy hororů i banda groove metalistů měli překvapivě pravdu a dokázali ji komunikovat účelněji než film cílený na mladé intelektuálské publikum). Agresivitu netřeba eliminovat, nýbrž transformovat. V intenzitu (třeba takovou jakou sluje Glassova muzika a na druhém konci spektra některé sludge kapely, či Killing Joke). V kreativitu. V hledání. V empatii. Bez uzardění i v charitu. V niterný pokoj přemáhající zlobu. V cokoli smysluplného. Toto je ryze osobní vsuvka a není míněna jako urážka Reggiových snah; prostě nesnáším ten všudypřítomný didaktický podtón (btw: Život je přece taky boj). Ale třeba se mýlím a Reggiovy pohyblivé obrázky mají větší sílu, než mi připadá. Peace. (26.09.2010)