Powaqqatsi

Powaqqatsi: Čarodějův život. Život, který pohlcuje síly jiných životů. Prý. Reggiův filmový doprovod k netradičnímu etno-Glassovi. Převaha Philipa nad Godfreyem přetrvává, přestože Reggio Glassovy kompozice obohacuje, tentokrát nikoliv zrychleným, nýbrž zpomaleným kontrapunktem divokého etna v zacyklené repetici. Citát, který by mohl navozovat představu o filmu, zobrazující člověka jako pijavici, stojí ale v dojmu z druhého dílu série v jisté kvadratuře. Powaqqatsi, ač uvádí do Babylonu plného kouzelníků a pinožení napříč všemi odvětvími lidské činnosti, nebudí tak mrazivé pocity jako neosobnější, méně figurální Koyaanisqatsi. (01.07.2018)

Trochu slabšie oproti prvému dielu, kde hrala prím príroda. Tu sú to ľudia tretieho sveta a ich život od úplne prirodzeného prostredia až po civilizovaný tretí svet s mrakodrapmi a všetkou technikou vrátane televízie, na ktorú je daný zvláštny dôraz. Ani to všetko na rozvojových krajinách nezmení ich podstatu, ich štýl života a absolútnu biedu na väčšine územia. Na dôvody odpovedá názov dokumentu v indiánskom jazyku. Film tentokrát nemá bombastické trikové alebo časozberné zábery, ale najväčšie zamyslenie ponúka dievčatko zdržiavajúce sa pred veľkým nasprejovaným nápisom oslavujúcim vojnu. Druhou nezabudnuteľnou scénou je ranná hygiena vonku, asi v Indii, ten človek, čo sa naozaj dôkladne namydlil ani netuší, ako sa zvečnil. –––– po-waq-qatsi (z jazyka kmeňa Hopi powaq čarodejník + qatsi život) podst.m. bytie, spôsob života, ktorý odčerpáva životné sily iným bytostiam, aby ich využil pre vlastný život (19.07.2015)

Kontrastní. První půlka ukazuje civilizace třetího světa ve velmi zidealizované podobě, takže Reggio spíše nechává vyplout na povrch to dobré, co jsme v našem kulturním prostoru pohřbili a začali připisovat "těm třetím". Druhá polovina mi při prvním zhlédnutí přišla nepříliš kompaktní - pokud chtěl Reggio poukázat na negativní aspekty globalizace a vyobrazit, jak sever v podstatě ždímá jih, mohl být nesmlouvavější. Glassova hudba opět excelentní a ústřední téma tentokrát nevyznívá depresivně, jako je tomu v prvním a třetím díle Qatsi trilogie, ale naopak optimisticky. Tak trochu hojivá náplast vzhledem k tematickému zaměření filmu. Je poměrně smutné sledovat, kolik zajímavých kultur a civilizací bylo nuceno podřídit se našim vzorcům, popřípadě úplně vymizelo. (631., 16. IV. 2011, 18. II. 2014) (19.04.2011)

Bylo by nespravedlivé dát o hvězdu méně z toho důvodu, že to není tak velkolepé jako Frickeova Baraka. Je to velkolepé, ačkoliv je to "pouze" o lidech. O každodennosti. O rozdílech. O podobnosti. O bezvýchodnosti, ale i o odevzdanosti a pokoře. Skvěle poskládané záběry. Několik obrazů se mi nesmazatelně vrylo do paměti, třeba dlouhý začátek z brazilského zlatého dolu Serra Pelada s muži, vynášejícími nahoru zraněného kamaráda jako pytel s hlínou. Nebo holčička vezoucí domů na voze unaveného či opilého otce (nejspíš opilého)... Silné. A také se mi tentokrát hodně líbila Glassova hudba. (25.02.2013)

Úplne inak zameraný film ako prvý diel Hopi Trilógie. Tam, kde bol predchádzajúci diel plný bezútešnosti a deštrukcie je tento venovaný rôznym kultúram a národom a ich prejavom radosti a každodenných úkonov. Tento diel je omnoho komplexnejší, čo sa týka lokácií, ľudí aj zobrazovaných situácií. Glassová hudba je tentokrát prívetivejšia, radostnejšia a všestranejšia - požičiava si hudobné nástroje a štýly hudby z iných kultúr. Lenže rovnako ako v prípade prvého dielu je tento poetický dokument pre mna jednorázová záležitosť. Mám rád spojenie hudby a obrazu, len tomu chýba akási naliehavosť. Chýba tomu nejaká snaha vypovedať o rôznych národoch, ktoré nám film prezentuje. Pritom sú nám podávané aj s toho nepríjemnejšieho pohľadu. Reggio necháva na divákovi aby vnímal obrázky, ale žiadne indície, ktoré by celok skompletizovali tu nenájdeme. Každý si teda môže film vyložiť po svojom a to je asi vlastne aj zmysel týchto dokumentov. Mne to ale nestačilo. (18.02.2012)