Krásná hašteřilka

Abych pravdu řekla, tak jsem do takhle dlouhého projektu šla s jistou obavou, ale ani trochu toho nelituji. Rozhodně by mě zajímalo, kdo byl tou skutečnou rukou, která malovala nejdříve do bloku a pak na plátno. To byla totiž úchvatná podívaná. Bylo tam řečeno, že v malířství na slovech nezáleží a to mohu potvrdit, protože jich bylo skutečně vzhledem ke stopáži minimálně. I když jsem tenhle film viděla jako třídílný seriál, tak jsem nemohla odtrnout oči od Frenhovy ruky, která tolik toužila tuhou a štětcem zachytit na plátno tu pověstnou Krásnou hašteřilku. Byla to nejen hra světel a stínů, ale i mnoha neobvyklých pozic, které musely být náročné na výdrž. Frenhofer tam říká Marianně : "Chci to, co je neviditelné. Chci vás roztrhat a rozbít na kusy." Ani jsem se tudíž nedivila jeho přiznání, že jedné modelce vykloubil ruku. Drama bez velkých a okázalých, patetických scén, či klišé, jen obrazy a zvuky tuhy na plátně, neuslyšíte žádnou hudbu a přesto to byla fascinující podívaná. Všechny osoby tam měly své místo a slovo v tu pravou chvíli, celé to plynulo tak tiše, nerušeně a já jen sledovala ty prazvláštní vztahy a pouta mezi všemi zúčastněnými postavami až do téměř nečekaného a strhujícího závěru. Smekám před krásnou Emmanuelle Béart, která to téměř celé odehrála bez hadříku na těle, ale její výrazový rejstřík je úžasný a pochopitelně před Michaelem Piccolim, který mě jen utvrdil, že je to herec v velkým H. (30.04.2015)

No-do psí kundy to mě poserte, ale tohle mě teda dostalo. Málokdy narazím na film objektivně tak strašně dlouhý, který by byl subjektivně skoro až krátký. Málokdy narazím na film tak statický a neakční u kterého mám ale pocit, že čučím na nějákou vysokorychlostní adrenalínovku. Málokdy narazím na "umělecký"(jakože z uměleckého prostředí) film, který by nebyl o osobnosti umělce(jeho egu, úspěších, divokém životě, prohrách, láskách atd..) ale skoro čistě jen o tvorbě (podstatě nezachytitelného a magického procesu). Nemůžu teda říct jak -a jestli vůbec- to může fungovat na diváka, který s tvorbou(tím spíše výtvarnou) nemá nic společného. Pravděpodobně i jisté procento "umělců" to nedocení plně(pač je to zaměřené výhradně jen na figuru a operuje to s pocity a myšlenkami, které např. v komerčním umění schází), ale mě to sedlo parádně. Má to(své) tempo, parádně vybrané herce, špetku vtipu, jistý druh napětí, přesnou režii...... No prostě-co vám budu povídat... Dobrý je to. (22.12.2013)

(1001) Když jsem Hašteřilku viděla poprvé (14. 5. 2011), měla jsem dojem, že mě to nebaví nebo že tomu nerozumím. Dnes vím, že mě dráždil ten princip umělce, který trpí (nebo ještě hůř, trápí ostatní), aby měl o čem tvořit. Zatím jsem ale v procesu zjišťování, jaký postoj k němu zaujmu. Pořád se mi ještě nechce vidět ten obraz. (19.01.2022)

Kdo by mohl tušit, že se budu dívat na čtyřhodinový film celou dobu s pusou otevřenou a očima vyvalenýma? Během celé stopáže neuslyšíme hudbu ani zdálky, hlavním pilířem jsou zde dialogy a obrazová stránka. Obrazová složka ovšem v tom smyslu, že jsem s neuvěřitelným zaujetím sledoval pětiminutový záběr vznikajícího portrétu. A přitom se skoro nic neděje – to jen malíř svým perem máčeným v inkoustu „vrže“ o papír. Neuvěřitelné. Režie je ve své „nevýraznosti“ tak promyšlená, že vám to dochází až velkým odstupem. Postavy si chodí, kam se jim zamane, mluví, co je napadne a kamera jen natáčí, co jí přijde před objektiv. Měl jsem pocit, že takový film zvládne natočit každý. Ale jedná se o vysoce vytříbený styl (v mnohém se neliší od Céliny a Julie...), díky němuž je divák fascinován a okouzlován tím brilantním filmařstvím – zde se to snad ani nedá nazvat řemeslem či umění, je to styl sám pro sebe. Charaktery jsou zpočátku lehce načrtnuty a jejich vztahy a vzájemné poznání přicházejí až po několika hodinách strávených v ateliéru. Emmanuelle Béart je zde vskutku okouzlující, a to nejen svým nahým tělem (které nepůsobí nijak zvlášť vzrušivě – cítil jsem trochu odstup, stejný jako ze strany malíře), ale také výrazem, kterým dokáže vyjádřit utrpení, odpor, bolest, přemáhaní a radost i štěstí. Je skutečně škoda, že je Krásná hašteřilka pro české diváky tak nedostupná, protože se jedná a jeden z mála klenotů, kterého je třeba si vážit, obdivovat a opečovávat. (14.07.2006)

Určite nebudem tvrdiť, že ma tieto štyri hodiny nudili, to nie, Rivette spôsob rozprávania prispôsobil dĺžke a na jeho vlnovú dĺžku som sa naladil. Bohužiaľ už menej na tú umeleckú a to možno aj preto, že umenie netvorím, iba reflektujem. Sledujeme tak klasických umelcov, kávičkovanie, cigaretky v ústach, nahé telá, zvláštny spôsob komunikácie. Film má síce zaujímavé témy a vlastnú logiku, na konci som si ale predsa len povedal, že na to, čo zdeľuje, respektíve čo som bol schopný vyčítať, by mi stačili úplne hodiny dve a vtedy by asi aj hodnotenie bolo vyššie. Možno ale, keď sa mi toto dielo uleží v hlave, docením ho viac. Alebo keď sa na staré kolená stanem maliarom. (14.09.2019)