La Belle Noiseuse
The Beautiful Troublemaker
Obsahy(1)
Mladý malíř Nicolas se svou přítelkyní přichází na návštěvu ke stárnoucímu kolegovi Frenhoferovi (skvělý Michel Piccoli), kterého Nicolas obdivuje. Ten je se svojí ženou Liz přivítá a ukáže jim své práce. Během hovoru se zmíní o kdysi započatém obrazu "Krásná hašteřilka", ke kterému ho inspiroval příběh o skutečné kurtizáně s touto přezdívkou. Ukáže se, že tento obraz maloval kdysi před lety podle své tehdejší modelky - nyní už manželky Liz. Z nějakého podivného důvodu jej ale nedokončil a dnes už vlastně delší dobu ani nic nového nemaluje. Nicolas jej přesvědčí, aby se o dokončení znovu pokusil a domluví se spolu, že mu jeho přítelkyně Marianne bude stát modelkou. Začíná boj téměř na život a na smrt...boj s bílou plochou hmotou. Boj o přežití - kdo s koho. Boj bolestný, zranitelný a nelidský i nadlidský. Sledujeme vznik díla, pomalu, téměř skutečnou rychlostí, se všemi otazníky, pochybnostmi i nadějemi. A M. Piccoli tady většinu příběhu bojuje sám se sebou - hádá se sám se sebou samým, jestli se má vůbec do toho dalšího, pošetilého, a vlastně už jednou započatého boje vracet, nebo na to všechno raději rezignovat a žít si dál v klidu bez emocí, bez boje. Stejně tak ovšem vede zárověň boj i s krásnou ženou, kterou maluje - tedy novou Haštěřilkou a zároveň se ženou svojí - tedy Hašteřilkou původní. Ano - tedy boj na všech frontách... Tento film je tedy vlastně spíš o dilematu, jestli umění vůbec dělat...a nebo nedělat. Je to na každém z nás... a v nás. (LEATHERFAC)
(více)Videa (1)
Recenze (66)
Ona vydržala pózovať, on vydržal maľovať, ja som vydržala pozerať. Celé štyri hodiny. Herci typovo naozaj pasovali a tie časti kreslenia boli famózne ... ale načo mi je to všetko, keď som sa za celý čas nedokázala naladiť na ich frekvenciu, po celý ten čas sa mi hašterilka nedostala ani do srdca, ani do hlavy. Bohužiaľ. ()
Ocenění: MFF v Cannes ´91 (Francie): - Velká cena poroty. Cena Ecumenické poroty. - Nominace na hlavní cenu festivalu Zlatou palmu. Los Angeles Film Critics Association Awards ´91: Cena Asociace losangeleských filmových kritiků za nejlepší cizojazyčný film. César Awards ´92 (Francie): Nominace na ceny pro nejlepšího herce (Michel Piccoli), pro nejlepší herečku (Emmanuelle Béart), pro nejlepší herečku ve vedlejší roli (Jane Birkin), pro nejlepšího režiséra (Jacques Rivette) a za nejlepší film. French Syndicate of Cinema Critics ´92: Cena francouzské filmové kritiky za nejlepší film. ()
Nič neberiem neobyčajnosti a umeleckej ambícii Rivetta a to, ako čerpal z Balzaca a starých francúzskych géniov. Akoby sa mu vo voľnomyšlienkárskom diele snažil dostať na kosť, snažil sa dotknúť ich výnimočnosti. Takto aspoň chápem maliara Nicolasa, ktorý hľadá niečo, čo verí, že v ňom je a snaží sa to vyčerpávajúcou usilovnosťou v sebe objaviť (tú kreativitu a tie autorské ambície). Problém vidím v tom, že narozdiel od iných zdĺhavých kinematografických (3 a viac hodinových) diel som nevnímal martýrske mučenie hlavnej postavy tak, že by som v ňom videl a uvedomoval si niečo, čo ma láka si to pozrieť znova. Viac ma lákali sexuálne fantázie a túžby Emmanuelle Béart, ale tie neboli hutnou náplňou diela, iba jeho odtieňmi, čo je preveľká škoda! ()
No-do psí kundy to mě poserte, ale tohle mě teda dostalo. Málokdy narazím na film objektivně tak strašně dlouhý, který by byl subjektivně skoro až krátký. Málokdy narazím na film tak statický a neakční u kterého mám ale pocit, že čučím na nějákou vysokorychlostní adrenalínovku. Málokdy narazím na "umělecký"(jakože z uměleckého prostředí) film, který by nebyl o osobnosti umělce(jeho egu, úspěších, divokém životě, prohrách, láskách atd..) ale skoro čistě jen o tvorbě (podstatě nezachytitelného a magického procesu). Nemůžu teda říct jak -a jestli vůbec- to může fungovat na diváka, který s tvorbou(tím spíše výtvarnou) nemá nic společného. Pravděpodobně i jisté procento "umělců" to nedocení plně(pač je to zaměřené výhradně jen na figuru a operuje to s pocity a myšlenkami, které např. v komerčním umění schází), ale mě to sedlo parádně. Má to(své) tempo, parádně vybrané herce, špetku vtipu, jistý druh napětí, přesnou režii...... No prostě-co vám budu povídat... Dobrý je to. ()
„Já nic neočekávám. Ztratila jsem pojem o čase. Můžu být stoletá stařena nebo miminko. Mám pocit, že jsem v podzemí. Není tu světlo, ani déšť, ani vítr, ani slunce, ani zima, ani teplo. Jen někde vzadu se mihotá malinké světýlko“ řekne Emmanuelle Béart. A přesně takhle jsem se skoro celé čtyři hodiny cítil. Osudové umělecké dílo. ()
Galerie (7)
Zajímavosti (8)
- Neexistoval žádný předem daný scénář. Film se natáčel chronologicky a denní plán se odvíjel od toho, co se natáčelo den předtím. (Morien)
- Malíř Frenhofer ve filmu hovoří o sochaři Rubekovi a jeho modelce Irene, kteří oba zemřeli v Norsku. Je to narážka na divadelní hru Henrika Ibsena "Když my mrtví procitneme". (Morien)
- V roce 1992 byl snímek pětkrát nominován na Césara: nejlepší herec, nejlepší herečka, herečka ve vedlejší roli, nejlepší režie a kamera. Ani jednu nominaci neproměnil. (Snorlax)
Reklama