Krásná hašteřilka

Kdo by mohl tušit, že se budu dívat na čtyřhodinový film celou dobu s pusou otevřenou a očima vyvalenýma? Během celé stopáže neuslyšíme hudbu ani zdálky, hlavním pilířem jsou zde dialogy a obrazová stránka. Obrazová složka ovšem v tom smyslu, že jsem s neuvěřitelným zaujetím sledoval pětiminutový záběr vznikajícího portrétu. A přitom se skoro nic neděje – to jen malíř svým perem máčeným v inkoustu „vrže“ o papír. Neuvěřitelné. Režie je ve své „nevýraznosti“ tak promyšlená, že vám to dochází až velkým odstupem. Postavy si chodí, kam se jim zamane, mluví, co je napadne a kamera jen natáčí, co jí přijde před objektiv. Měl jsem pocit, že takový film zvládne natočit každý. Ale jedná se o vysoce vytříbený styl (v mnohém se neliší od Céliny a Julie...), díky němuž je divák fascinován a okouzlován tím brilantním filmařstvím – zde se to snad ani nedá nazvat řemeslem či umění, je to styl sám pro sebe. Charaktery jsou zpočátku lehce načrtnuty a jejich vztahy a vzájemné poznání přicházejí až po několika hodinách strávených v ateliéru. Emmanuelle Béart je zde vskutku okouzlující, a to nejen svým nahým tělem (které nepůsobí nijak zvlášť vzrušivě – cítil jsem trochu odstup, stejný jako ze strany malíře), ale také výrazem, kterým dokáže vyjádřit utrpení, odpor, bolest, přemáhaní a radost i štěstí. Je skutečně škoda, že je Krásná hašteřilka pro české diváky tak nedostupná, protože se jedná a jeden z mála klenotů, kterého je třeba si vážit, obdivovat a opečovávat. (14.07.2006)

(1001) Když jsem Hašteřilku viděla poprvé (14. 5. 2011), měla jsem dojem, že mě to nebaví nebo že tomu nerozumím. Dnes vím, že mě dráždil ten princip umělce, který trpí (nebo ještě hůř, trápí ostatní), aby měl o čem tvořit. Zatím jsem ale v procesu zjišťování, jaký postoj k němu zaujmu. Pořád se mi ještě nechce vidět ten obraz. (19.01.2022)

Fascinující studie vztahu malíře a jeho modelky, který přesahuje svět umění a zasahuje soukromé životy obou (a naopak). Zmíněný vztah prochází velmi dynamickým a přitom logickým vývojem, počínaje až panicky nesmělým črtáním tělesných rysů nahé modelky malířovým škrábajícím perem – v nejerotičtější scéně, kterou jsem v poslední době viděl, a zároveň předčasném vrcholu filmu. Ten ani při čtyřech hodinách sice opravdu nenudí, na druhou stranu přidaná hodnota nastavovaných minut se postupně snižuje. Na rozdíl od CELINY A JULIE film nepřekvapuje (v mezích zvolené „hry“) až do konce; poslední hodina už jenom potvrzuje a dohrává od jisté doby zřejmé „pointy“ ústředního vztahu. Nemluvě o zjevení postavy sestry mladého malíře, která do filmu vnáší až nemístnou dějovost a konkrétnost, poměrně typický jev pro celý evropský art-film posledních dvou dekád. Nicméně opět nemůžu nevzpomenout Rivettovu práci se scénou: malířův ateliér je úžasně plastický „svět ve světě“, kde všechno – obrazy postavené čelem ke zdi, schody do převlékárny, otisk ženského chodidla i tvůrcova oblíbená kočka – má svoje místo. (25.09.2006)

Ač jsem zkrácenou verzi příliš nepobrala (s odstupem času se divím svému 80% hodnocení), originální Hašteřilka mě maximálně okouzlila. Sledujeme pomalý a bolestný (jak pro aktéry, tak pro diváka) zrod absolutního uměleckého díla, které na kost odhaluje objekt a k smrti vyčerpává tvůrce. Něco takového nemůže být ani krátké, ani zábavné, ale přesně takové jako to Rivette natočil. (24.10.2010)

Určite nebudem tvrdiť, že ma tieto štyri hodiny nudili, to nie, Rivette spôsob rozprávania prispôsobil dĺžke a na jeho vlnovú dĺžku som sa naladil. Bohužiaľ už menej na tú umeleckú a to možno aj preto, že umenie netvorím, iba reflektujem. Sledujeme tak klasických umelcov, kávičkovanie, cigaretky v ústach, nahé telá, zvláštny spôsob komunikácie. Film má síce zaujímavé témy a vlastnú logiku, na konci som si ale predsa len povedal, že na to, čo zdeľuje, respektíve čo som bol schopný vyčítať, by mi stačili úplne hodiny dve a vtedy by asi aj hodnotenie bolo vyššie. Možno ale, keď sa mi toto dielo uleží v hlave, docením ho viac. Alebo keď sa na staré kolená stanem maliarom. (14.09.2019)