Célina a Julie si vyjely na lodi

(1001) Jedna z nejkrásnějších filmových odměn, jakých se mi kdy dostalo. Jak se občas říká, že každý hledá film, který by chtěl vidět znovu poprvé, tak pro mě by to byl tento. Tak promyšlené a přesné vyprávění musím obdivovat. Mnoho scén je postavených tak, že kdyby byly z filmu vyňaty, fungovaly by jako absurdní groteska i samostatně, zároveň je vše provázané a navzájem se doplňující. Líbil se mi kontrast civilnosti hereček s neobvyklou normalitou nastolenou jednáním jejich postav. I když směr vývoje děje nebyl nijak překvapující, přece bylo velmi zábavné ho sledovat a objevovat. A když konečně přišla na řadu ta loď, zůstala jsem němá. Podle mého se tak povznášející pocit s mnoha superlativy nesnese, takže už radši skončím. ♥♥♥ (20.08.2009)

Báječně zahraná, fantastická filmová pohádka, v níž nechává Jacques Rivette bezstarostně prolínat a křížit různé reality stejně nahodile jako mnohoznačně. Nikdy nevíme, co nás čeká v příštím okamžiku. Čas i prostor ztrácí své hranice. Film se dost blíží klasice "Alice in Wonderland", dále bychom tu nalezli zřejmou inspiraci Henry Jamesem a jeho"The Other House" a "A Romance of Certain Old Clothes". (28.03.2005)

Rivette si jako jeden z mála uvědomil převrácená znaménka mezi fantasií a realitou. Jde o to, že skutečný svět francouzského předměstí, jež obývá Célina a Julie, odpovídá fantasii, zatímco návštěvy domu Oliviera patří do reality. Nikoliv obráceně, jak se jeví. Už třeba ty ryze popisné (dokumentární) prvky z počátku, kdy sleduje jedna dívku druhou, jsou tím momentem, který zbavuje dílo realistické povahy a činí z něj dílo fantastické. Zatímco totiž pokusy o filmový i literární realismus vycházejí z přesvědčení, že skutečnost je rámcem mnoha různých možností, které dílo aktualizuje (něco jako když dramaturg vybírá z mnoha bytů – možností – na pavlači ten pravý, třeba ten Olivierův, v němž by se mohl odehrávat zajímavý, do filmového nebo divadelního díla posléze „otisknutý" příběh), umění fantastična škrtá pojem možnosti a pracuje s mnoha různými skutečnostmi, jimž není nadřazen společný rámec (protože ve fantastice má smysl každý příběh, neboť ty, které smysl nemají, nestojí vůbec za představu, tudíž neexistují). ____ Příznačné je rovněž to, že se v tak malém (autorském) filmu může udát tolik velkých (podivuhodných) věcí, ale nakonec to je docela logické, protože nákladné filmy jsou příliš rizikovými projekty, než aby si mohly dovolit experimentovat a improvizovat. Proto levnější-autorské filmy nadřazují diegezi (divákem konstruovaný svět filmu) a naraci (kauzální řetězení událostí v tomto světě) fikci, zatímco filmy nákladnější-žánrové činí obráceně, neboť se bez fikce, jíž by divák propadl, neobejdou. Jde o to, že fikce sice diegezi a naraci předpokládá (tj. nemůže existovat beze světa a bez příběhu), diegeze a narace ale na druhé straně mohou existovat i bez fikce. Rivette si tohle uvědomuje a fikci neutváří. Jeho filmy se bez ní obejdou. Nestojí na ní. (30.12.2008)

Hmm, tak holky si sice na lodi vyjely, ovšem až v posledních 5 minutách filmu. To, že byly obě nechutně vychrtlé bych ještě zkousla, ale že se občas chovaly jako ty dvě blbé krávy z Chytilové Sedmikrásek už ne. Můj třetí Rivette a velké zklamání. Místo úchvatné podívané mě čekala nuda a neustálé pozorování pomalu ubíhajícího času na hodinách. Škoda... (14.12.2007)

Považovat Célinu a Julii za art a Rivetta za představitele artové kinematografie, je, podle mě, redukcionismus. Že máme před sebou film natolik zajímavý a kvalitní, není zásluhou nějakého předem zformovaného systému (někdy řekne art a někdo Nová vlna), ale Rivettovy vlastní asertivity, která vždy stála vedle proudu francouzské Nové vlny. ___ Motiv duplikace, který prochází celou gigantickou stopáží, sahá daleko hlouběji, než jen k hrdinkám a všudypřítomným zrcadlům. Duplikace je přítomná v podobě celých scén, aranžování, kostýmů, ale i žánrů. Když trochu znásilním koncepci dělení na kinematografii atrakcí a narativu, zařadil bych Célinu a Julii kamsi mezi - předvádí nezávazné blbnutí, uvědomuje si svou pomíjivost a přítomnost kamery, zároveň vypráví příběh: ne jednou, ale i třikrát, vyplňuje mezery a řeší problém. Být v soukolí těchto dvou náhledů činilo ty tři hodiny maximálně poutavými. (29.06.2012)