Cesta do Říma

Začátek slibný. Docela jsem se bavila, charakteristiky hlavních postav poutavé (hlavní hrdina, Donutil, Švarcová,,...). Navnadí vás to. Hlavní hrdina úžasně odevzdaný postoj, výraz. Střední část (vyprávění příběhů ve vlaku) a hlavně konec pro mě zcela mimo, zklamání. Posledních patnáct až dvacet minut jsem čekala v kině na konec. (29.01.2016)

Cesta do Říma je film, o kterém jsem opravdu netušil, co si pořádně myslet. Řeší snad otázky katolicismu? Je to víc komedie nebo drama? Je to především snímek, který fantaskně skládá dohromady různé typy příběhů a myšlenek. Trochu to paroduje duchovní nauku a symboliky, mírně poukazuje na desatero, ale i zvrácenost lidí. Mátlo mě, že nebylo jasné, kdy se film odehrává a jaká je pro hrdiny vlastně doba. Co mohou, jak se cítí? Řada postav působila prazvláštně. Jak Miroslav Donutil, tak Berenika Kohoutová. Závěrem tedy platí, že od počátku jsem sledoval pozoruhodný příběh, který se následně zvrhl v sled osobnostních příběhů ve vztahu k náboženství a duchovnu. Jenže to se dějová linka ztratila a nedávala smysl. Takže stále nevím, co si o filmu myslet. (29.11.2023)

Cesta do Říma začala velmi nadějně. Hned zpočátku pro mě bylo uchystáno velice příjemné překvapení v podobě skvělého retro audiovizuálu opepřeného suchým humorem, který byl vhodně dávkován a doplněn originální hrou se slovy. Snímek tak hned nabral svižné tempo a zdálo se, že jej už nic nemůže zastavit, dokud nepřišla střední část. Ta se odehrávala především ve vlakovém kupé a svojí stavbou mi trochu připomněla Dekameron. Byl by to býval i dobrý scénáristický nápad, kdyby ovšem svojí rozlohou nezabraly medailonky jednotlivých postav většinu filmu. Má pozornost v té době již byla odvedena od vzrušující loupeže a zaměřena na hledání odpovědi k otázce, proč se proboha tvůrce rozhodl přivést tolik rozličných figur na scénu, když jejich působení bylo pro synopsi zcela irelevantní. Nejhorší však teprve mělo přijít, když se místo důstojného rozuzlení dostavilo oduševnělé imaginativní vakuum, které považuji za scénáristický kiks nejvyššího řádu. Tento verdikt mě mrzí o to více, neboť tento film měl potenciál stát se hipsterskou komedií roku. Ač byl řemeslně velmi dobře vyřešen, disponoval pozoruhodným hudebním doprovodem a hvězdným obsazením, takovou fatální chybu zkrátka nemohu odpustit. 6/10 [KVIFF 2015] (05.07.2015)

Hned ze začátku chci upozornit na to, že k filmu Cesta do Říma píšu pojednání, jako někdo, kdo s ním má něco společeného. Je možné, že za to mohu být souzen, jestliže se tak má stát, ať tedy jsem, ale jen já, ne ostatní, komentář píši jen z mého vlastního popudu. Komentář se snažím napsat jako divák, pod vlivem dojmů z jeho prvního veřejného uvedení. Cesta do Říma je film, který se snaží vybudovat si svůj vlastní fikční svět. Je to svět, který odkazuje na minulost, ne příliš vzdálenou, ale jak se zdá pro dnešního diváka už méně pochopitelnou, než si sami tvůrci představovali. Minulost vs současnost je křížení, které je jedním z motivů filmu. Ve světě dnes existuje určitá anarchie k hodnotám, které kdysi byly zřejmé, jednoznačnější, dnes je vše pod vlivem deformujícího entertainementu, který vstupuje do mnoha oblastí spojených s lidským konáním. Film upozorňuje na to, že i o staré hodnoty bylo vždy nutné bojovat – nepodlehnout ďábelskému pokušení byl věčný rozpor, o který se museli zasazovat vždy i ti nejsvatější ze všech svatých. Filmem vám však není vnucována představa změny svého náboženství anebo nutnost přechodu na víru. Hledání vlastního štěstí je boj, který máme v rukách všichni úplně stejně, ať už jste věřící anebo ateista. Spojují nás stejné otázky, které si klademe, na které neznáme odpověď a žel bohu hlavně nemáme čas je hledat(obrázkové pojetí světa). To je nejspíš Mielnikovo pojetí humanismu, na které se snaží svým filmem upozorňovat. Nostalgický smutek po způsobu hledání je pro mě nejsilnějším motivem filmu. Vyprávění filmu se vzdalo jednoznačného dramatického vršení a tak vnímání filmu není nijak snadné. Můžete si připadat jako na procházce v galerii výtvarného umění, přesto mi film nepřijde jako vyprázdněné gesto artistního umělce zahleděného do sebe. Vím, jak nesnadné je u filmu dodržet stylizační formu a formální stránku filmu. A to se filmu daří. Navíc T.Mielnik shazuje sám sebe, je ironický především sám k sobě, nadhled, neproměněný v sérii úderných joků, je z filmu cítit. Nestydí se za to nízké, co je v každém z nás, zároveň se snaží nabádat k pokoře k tomu hlubšímu, jakémusi nedosažitelnému cíli – poznání, smyslu čehokoliv a bla bla bla – na mnoha úrovních lidské inteligence. Nechci vás těmito řádky k ničemu nutit. Jen vím, že občas divák chodí na film s vlastní představou o filmu a když jí nedostane je zklamán, naštvaný, rozzuřený. Film mi od sobotního uvedení pořád leží v hlavě. Jako ze snu se mi nekontrolovaně vrací někdy esence obrazu, jindy část hudebního motivu, někdy tvář postavy, jindy úryvek dialogu. Nikdy to není celistvý dojem, který by jednoznačně dominoval. Skrze detaily, které se vrací mi pak představivost umožňuje otevírat v sobě jiné úrovně. Pojednání uzavřu tím, že si z filmu odnáším jakýsi nedocenitelný nostalgický smutek po starém světě, ve kterém byly pravidla daleko zřetelnější a schopnost hledání smyslu sám v sobě naprosto přirozená. (07.07.2015)

Dost zajímavý snímek. Skvěle vybraná hudba, poetická vizuálnost (nebo vizuální poetika?), směsice dějových linek, jež jsou svými vypravěči záměrně převyprávěny s větší či menší mírou monotónnosti, což filmu určitě sluší... To, co upoutá v úvodu, se ale během filmu leckdy jeví jako už ohrané, zbytečně nastavované a přestavované. Je to taková mlsůtka zabalená do surrealistické krabičky, která ale nedrží úplně pohromadě, takže ke konci už ani nevím, jestli z té krabičky nevykukuje spíš nějaká existenciální ironie. (26.11.2023)