Světlo mezi oceány

A přesně takhle má, dámy a pánové, vypadat promyšlené citové vydírání a celovečerní ždímačka slz, která doopravdy funguje. Režisér z lidí může dělat uhranuté plačící loutky, lze tak ale činit něžně a s odzbrojující nenuceností, nejen chladnokrevně a za záměrem utíkání se vstříc drzému kalkulu. Old's cool. "Četlo" se to úplně samo. (23.01.2017)

Láska jako řvavé heslo na transparentu v prvomájovém průvodu, otravně všudypřítomná a vševysvětlující, přesto na mě Světlo mezi oceány působilo jako frigidní výpověď o intimních věcech člověka. Jediný světlý okamžik nastává, když se hlavní hrdina zachová jako kretén, na chvíli jsem si totiž připadal jako mezi lidmi. Ale jen na chvíli. Filmový zážitek rovnající se survivalu, dvě hvězdy za výdrž. Mou vlastní. (15.02.2017)

Melodrama jako fík. Bála jsem se nudy i přehnaně sladkobolných scén, ale nedočkala jsem se ani jednoho. Zásluhu na tom má krásné nasnímání a hlavně ústřední trio Fassy + Vikander + Weisz. Bolest jejich postav jsem chápala a prožívala s nimi. Nezdály se mi ale úvodní "námluvy", které byly hotové mrknutím oka. Každopádně silný zážitek. (15.08.2019)

Na Alici, Rachel a Michaela bych se díval dvě hodiny, i kdyby loupali brambory nebo krájeli mrkev, přesto si myslím, že Světlo mezi oceány mohlo být o půlhodinku kratší a neuškodilo by to ničemu. Ale to je tak asi jediná výtka, kterou k filmu mám. Jako milovník realismu a naturalismu v literatuře jsem měl pocit, jako bych se díval na filmové zpracování některého ze slavných románů 19. století. A co je nejdůležitější - takový film vyžaduje naprosto přesné a nadprůměrné herecké výkony, takže potřebujete dvě oscarové herečky, které mají navíc obličej jako obrázek a zatím neoscarového chameleona, který zvládne širokou škálu emocí a postavy od nejněžnějších klaďasů až po šílené a drsné záporáky. Souhlasím s názorem, že jde o jeden z nejlepších filmů roku a mimořádné herecké výkony všech tří ústředních představitelů jsou pevným a nepostradatelným základem tohoto úspěchu. (25.12.2017)

Asi hodinku jsem si říkal, že výsledek zaostává za papírovým očekáváním. Nakonec jsem se naštěstí docela zmýlil. Režisér Derek Cianfrance oslnil i naštval už svým syrovým a odtažitým debutem Blue Valentine. „Naštval“ proto, že to zdaleka nebyl stravitelný film, na druhou stranu oceňme, že si šel svou vlastní cestou, a stejně jako v druhém dítku (Za borovicovým hájem) ukázal svůj cit pro pohlcující atmosféru. A jelikož tehdy nechal Ryana Goslinga a Michelle Williams projít bolestivým vztahovým rozkladem, můžeme předvídat, že se tentokrát dočkáme něčeho podobného. Zajímavý rukopis tedy pokračuje, doba se změnila. Po válce není nic jako dřív, takže samota správce majáku bude pro Michaela Fassbendera tou správnou cestou pro vyčištění vzpomínek. Nová příležitost mu přivane i Aliciu Vikander, která má sice půvabnou tvář, ale dítě donosit nedokáže. Pomůže kojenecký pláč vycházející od oceánu. Dá se nicméně očekávat, že to tak snadné nebude, bohužel některým motivacím a volbám hlavních hrdinů jsem příliš nevěřil. A ač Cianfrance mistrně vede každého herce a začíná platit za černého režijního koně, až příliš spoléhá na náhodu. Nejde jenom o obsah člunu, ale i o návštěvu hřbitova, setkání na výročí, „správná“ matka v obchodě. Možná rýpu, ale je to tak. Vnitřní hloubku mu ale upřít nelze. Jeden výhružný pohled Vikander nebo vyhaslost v očích Fassbendera a hned víme. K tomu skrumáž zvuků, emotivní obrazová stránka, zvolená hudba. To je radost. 70% (27.02.2017)