Dáma ve zlatém

Přese všechno je to dobrý a správný příběh, který má své místo ve světovém filmu. Dojemné vyprávění, které, když opomeneme "amerikanismy" tolik typické v amerických filmech, pozoruhodně právě v nich :-), vyústí ve slušný formát dramatu ženy, která se pere nejen s přítomností, ale hlavně s děsivou minulostí své rodiny a Židovstva v Evropě za Druhé světové války. (07.01.2016)

Recenze nakonec nejsou tak pochvalné, jak jsem původně čekala, ale to mě neodradilo a navzdory jim jsem si film užila. Má oblíbená Helen Mirren byla jako vždy úžasná, přesto mě více bavila linka z jejího mládí a války. Celkově je film tak trochu soudní drama, tak trochu napínavá detektivka, tak trochu válečné drama... Nic z toho není pořádně, a přece mi to ve výsledku vůbec nevadilo. Líbilo se mi to, nenudila jsem se a užívala si to od začátku do konce. (11.10.2015)

[ČSFD projekce] Pokud to budu brát jako snímek nedržící se reality, dávám s klidem slabších 5* (v některých momentech se až moc tlačí na pilu). Jelikož ale na konci filmu vyskočí na diváka, že je to dle skutečného příběhu a přitom to hodně reálií skrývá a nevysloví, musím jít dolů. Jelikož mě problematika WW2 zajímá a nesnáším vše co je germánské, dávám slabší 4*, řečí procent 76%. (25.06.2015)

Pokud bych vycházel čistě z anotace, očekával bych soudní drama. Na to, abychom Dámu ve zlatém mohli takto žánrově zařadit, se ale u soudu stráví dost malé množství času (pár konfrontací mezi právníky, pár proslovů atp.). Symbol celého sporu, Klimtův portrét Adele Bloch-Bauerové, tety hlavní hrdinky Marie evokuje spíše vzpomínky na minulost, do nichž Maria postupně více a více zabředá. Hledá vlastní identitu, vyrovnává se s vlastní minulostí a očekává katarzi, mezitím absolvuje pár schůzek, občas se zúčastní soudu, arbitráže apod. [==] V jádru filmu totiž moc nejde o samotnou restituci, ale pozornost je směřována k jejím aktérům, přičemž za dominantní lze považovat prvek proměny, resp. proměňující se vztah: 1) Marie k rodné vlasti (změní svůj původně dogmatický názor, že se do Rakouska již nevrátí a připouští, že se společnost posunula dále); 2) Marie k celé kauze (nechce se ji zúčastnit, pak několikrát odmítne znovuzapojení do procesu); 3) Marie k sobě samé, resp. vlastní minulosti (souvisí s bodem 1, postupné otevírání třinácté komnaty); 4) Marie a Randyho (vypjatý vztah restituentky a právníka projde velkým vývojem); 5) Randyho k případu a stejně tak vlastní identitě. Příkladů by se našlo jistě více, šlo o to názorně demonstrovat, jak film s prvkem proměny systematicky pracuje, přičemž ho v určitých momentech konfrontuje s pravým opakem, tedy nemožností proměny (scény s představiteli protistrany, kteří pevně trvají na svém). [==] Ačkoli dominantu považuji za poměrně zjevnou, míra ozvláštnění je diskutabilní, protože uvedené postupy nikterak novátorské nejsou. Tvůrci si spíše berou soudní spor jako rukojmí pro vyprávění příběhu o ženě, která sice svým způsobem ztratila část svého života, kdy byla nucena utéct z rodné země do zahraničí, ale hrůzy holocaustu a dalších zločinů jako mnoho (milionů) jiných na vlastní kůži nezažila. Pokud něco autentického, tak si raději znovu pustím dokumenty Heleny Třeštíkové Hitler, Stalin a já, Má šťastná hvězda nebo Nesdělitelné. (23.06.2015)

Spíše povedená televizní inscenace než kinofilm. Bylo to sympatické, ale celou dobu jsem se nemohla zbavit dojmu, že se hlavní hrdince zase tak nic strašného nestalo (před válkou rozhodně netrpěla materiální ani citovou chudobou a navíc stihla včas emigrovat), aby byla vůči Rakousku tak zahořklá. Soudní proces mohl být více vygradovaný, chybělo mi napětí. (13.07.2015)