Dáma ve zlatém

[ČSFD projekce] Pokud to budu brát jako snímek nedržící se reality, dávám s klidem slabších 5* (v některých momentech se až moc tlačí na pilu). Jelikož ale na konci filmu vyskočí na diváka, že je to dle skutečného příběhu a přitom to hodně reálií skrývá a nevysloví, musím jít dolů. Jelikož mě problematika WW2 zajímá a nesnáším vše co je germánské, dávám slabší 4*, řečí procent 76%. (25.06.2015)

Přiznám se, že mám strašně rád Helen Mirren, jako herečku i jako ženskou. Na ní je radost koukat ve filmu i s ní číst jakýkoliv rozhovor. Jaká příjemná změna oproti takové Meryl Streepové, i když je teda docela zvláštní, abych měl nejoblíbenější herečku, které je 70. *:)* Ale nestydím se za to, už protože tady naprosto exceluje. Nebudu to protahovat, je to velký film. Dějově ne uplně nepodobný Philomeně, jinak prakticky ve všech ohledech lepší. Má to krésné proplétání flashbacků a "současnosti", hlavně závěr je takhle kouzelný! Rodiče mi říkali, že se tohle kdysi poměrně dost sledovalo, já o tom slyšel uplně poprvé, proto jsem byl až do konce napnutý jako struna. Jenom jsem měl pocit, že to i přes vyhrocené scény dost herecky nedával Ryan Reynolds, tady mu komik Coogan ve Philomeně ukazuje záda. Netuším, jak je to v tomhle s politikou studií, ale v klidu bych si to dokázal představit na Oscarech, klidně i v několika kategoriích, hlavně pro Helen Mirren. Určitě doporučuju i přes "jenom" 8/10 (23.06.2015)

To, co by se podle obsahu mohlo jevit jako zajímavé právní drama o navrácení slavné Klimtovy „Zhulené transky“ právoplatným majitelům, není nakonec nic jiného, než další tendenční, rektobolné, demagogické židácké píárko a reklama na holou kost. Škaredí a hrabiví židé však v Holyúdu vůbec, ale vůbec nejsou, a tak sledujeme příběh roztomile ironické, skromné a sympatické židovské babičky, mimochodem fantasticky ztvárněné Mirenovic Helenkou, která to má sice všechno těžce v piči, avšak bytostně touží, aby jí bylo výhradně, ale fuckt výhradně z úcty k jejím předkům, tolik postiženým nacistickým holocaustem, vráceno její rodinné dědictví. A když se to náhodou nepovede, tak mrdup, bude akorát smutná, že byla pošpiněna památka její tolik trpící tety, jíž skolila meningitida, když ještě Hitler stával se štětkou na štaflích, tatínka, kterého trefil šlak hned po anšlusu Rakouska, a maminky a strýčka, co proživořili válku v nelidských podmínkách švýcarského blahobytu a pošli mnoho let po ní přirozenou smrtí. Stařenka si tedy jen tak, v podstatě ze srandy, najme mantáckého židího právníka, mimochodem opravdu žalostně ztvárněného panem Gaynoldsem, který se ujme kauzy jako bokovky a úplně zadarmo, protože jakmile v Rakousku navštívil pomníček obětí holocaustu, strašně se najednou rozplakal, prozřel a morálka mu zavelela prodat veškerý majetek a pro bono dopřát své klientce zaslouženou spravedlnost. Nakonec po mnoha útrapách to všem těm zkurveným, nesympatickým Rakušákům, nacistům, antisionistům a popíračům společně těžce natřou a pravda s láskou zvítězí nad zlem, mamonem a pokrytectvím. No, Gébls by ten tklivý příběh nezfilmoval lépe, a když jen trochu zapátráte, máte chuť si po tomhle pustit tu O perníkové chaloupce. Ve skutečnosti totiž hned poté, co se v devadesátých letech minulého století náhle začaly zelené mozky v Rakousku vypořádávat s minulostí, zaslechla zdaleka ne až tak sympaticky vyhlížející baba nenažraná slovo restituce a šustění amerických prezidentů, okamžitě zařadila druhou kosmickou a evidentně jela cíleně po prachách jako slepice po flusu. Její tolik altruistický právník a sveřepý bojovník proti holé kosti měl od počátku smlouvu na 40 procent, a jakmile ta stará rakovina obratem střelila všechen ten vymodlený odkaz za 300 míčů v dolarech, jen co se dotkl americké půdy, přišel si milý a ani trochu vypočítavý jeliman na krásně kulatých 120. Ale to už je, milé děti, úplně jiná pohádka, kterou však bratři Vajštanové nikdy produkovat nebudou, neboť ti chtějí světu ukazovat jen pravdivé a ani trochu propagandisticko – demagogické příběhy. Hezky natočená, dobře zahraná, avšak unylá, místy otravná a hlavně naprosto amorální a manipulativní propagace těch tolik kůl pejzů a obřízek. (23.06.2015)

Vždy ma poteší, keď vznikne film, kde hrá nejakú rolu umenie v akejkoľvek podobe. A ak je to ešte k tomu niečo podľa skutočnej udalosti, tak sa teším dvojnásobne. Príbeh o Klimtovom veľdiele, "rakúskej Mone Lise" Adele a jej návrate do rúk pôvodnej majiteľky bol vo svojej podstate nedostižným právnym aktom, avšak napokon sa to predsa podarilo a Adele sa po dlhých rokoch vo Viedni presunula do Neue Galerie v New Yorku. Čo sa týka filmu, nie som vôbec nadšený tak ako ostatní (aktuálne hodnotenie 80%), pretože na mňa to celé pôsobilo dosť ťažkopádne a napriek viacerým vrcholom ma film ako celok v podstate nezaujal. Najlepšími súčasťami bola podľa mňa aj tak tá retrospektíva do vojnových čias. Zobrazenie toho celého súdneho procesu Marie Altmann vs. Rakúska ma až tak nebavilo. Takže pre mňa také menšie sklamanie... (23.06.2015)

aj keď bol koniec dopredu známy, predsa ma viac zaujímala druhá línia (nie návraty a spomienky na minulosť) ale práve tie "právnicke klučky" a výhovorky a spôsob, ako bolo nakoniec Rakúsko nútene vzdať sa obrazov a odovzdať ich pôvodnej majiteľke. A môj osobný dojem a názor, že nešlo o okázalosť a zmysel pre spravodlivosť dotyčnej dáme a jej právnikovi ale predsa len o prachy mi ten film veru nevyvrátil. Na druhej strane ma v tejto súvislosti napadlo ako by sa asi zachovali Rusy, keby tie obrazy boli v Tretjakovskej galerii alebo v petrohradskej Ermitáži. Tí by veru milých Američanov rýchlo vypoklonkovali. Rusi sa svojich vojnových koristí veru tak mirnix dirnix nezbavia. (01.10.2017)