Hipsteři (E11)

Tenhle díl se povedl. Vzhledem k tomu, že režisér Látal je součástí pražský hipsteriády, tak se v tématu dobře orientuje. Pro nezorientovaného diváka ale připravil trošku matoucí polívku. Ukazuje tu jednak ty "pravý" hipstery, který nějakým způsobem myslej a žijou. Ale taky ty pozérský jakože hipstery, který maj potřebu to jen hrát svým stylem oblíkání, označováním něčeho za "normcore" nebo tvářením se, že rozuměj modernímu umění (protože každej správnej hipster tomu přece rozumí, že :) Takže Látal nám tu vlastně předložil takovou hru "Uhodni, kdo z nich je hipster a kdo si na něj hraje." A nebo hipsteři neexistujou a jen si na ně některý lidi hrajou? Tak teď fakt nevim :) (29.05.2015)

Nic extra dokument, spíš jen zvláštní zpověď zvláštních lidí. Při některých scénách jsem měl chuť vstát ze židle a raději vyhodit monitor z okna než se dívat na ty pozérská gesta lidí, jejichž nějvětší starost je sehnat dostatečně obnošený svetr a kostěné brýle po pradědečkovi. Nejvíc mě ale ranila scéna s ženou, kde hodnotí náhodnou kompozici květináčů a přijde jí fascinující. (13.07.2015)

Tak já jsem se nad tím prudce zamyslela a nakonec jsem dospěla k názoru, že to je vina režiséra, že si zvolil takové lidi a situace, že to vypadá, že smyslem života hipstera je sehnat supr svetr. Získala jsem takový dojem, že se někteří autoři jiných dílů snaží zprostředkovat, jak se cítí dejme tomu skin, když tančí na koncertě. Tady vidím jenom snahu zachytit, jak vypadá hipster. Tečka. - Dodatek: Kam jsme se to dostali, když hodnotnější vhled do hipsterské subkultury přinese i díl Ano, šéfe! o restauraci Plevel. (22.05.2015)

Co se humoru týče, tak mě tedy nejvíce pobavil ten mladý podnikatel, který vykupoval největší socialistický hadry u děduly kdesi na vsi, aby je mohl za 150 prodávat a říkat tomu sekáč. Jinak zrovna tuhle subkulturu asi nikdy úplně nepochopím. Na rozdíl od svaloušů, co byli minule, se toho tu sice naplkalo habaděj, ale vyplynulo z toho pro mě hlavně to, že se jedná o lidi bez vkusu, kterým se líbí hnusný věci. V osmdesátkách by se ztratili v davu, dneska vzbudí leda pobavený úsměv, ačkoliv třeba v centru Prahy zapadají asi mnohem víc, než si myslí. (22.05.2015)

tady zase každý kokuň hodnotí subkulturu, namísto kvalit dokumentu, s takovou by tady měli bejt všechny válečné dokumenty v odporně nulových číslech. S jednou z nejméně vhodných skupin si režisér poradil přímo skvěle, protože popsat jedince, kteří si zakládají na tom, že se nedají dost dobře popsat , je docela oříšek (alternativa navždy. I kdyby to znamenalo ušít si kalhoty z listů ředkve!). Navíc se povedlo najít jedince jak sympatické a normální, tak mimózně odporné čemukoliv s iq vyšším, než-li má geodetická gumová kachnička a nebývale pózerské (osoba ženského pohlaví, co spekuluje, zda těch pár kytek u vchodu výstavní plochy je záměrná instalace, přestože je to jen... Pár kytek). (25.05.2015)