Thrash metal (E15)

Trashmetalisti pijí (tedy oni spíše pijou) pivo, trahmetalisti hrají rychle a zběsile na kytary.....děkuji, byl jsem již obeznámen. Trashmetalisti si chodí pro oběd s jídlonosičem, trashmetalisti ještě stále nosí džínové vestičky s nášivkami Iron Maiden.....tím jsem si sice nebyl zase tak stoprocentně jist, ale stojím o takové informace? Pokud jste zrovna někde pod pódiem společně s Kolinssem házeli máňou nahoru a dolů v důsledku čehož Vám utekl právě tento dílek ze skládačky s názvem Kmeny, nepanikařte!!!! Klidně si pusťte díl třeba o graffiti nebo meatheads, o trash metálu se z nich dozvíte přibližně stejně. (04.11.2015)

nuda a o nicom, ale otazka je kto za to moze. podla mna tento "dokument" nemal ani vzniknut, thrash nie je taka silna subkultura(ak vobec je) aby nieco taketo utiahla. nepanuje v nej ziadny silnejsi nazor, pohlad na svet a to je problem. o tom, ze niekto chodi do krcmy a po vikendoch hra na akciach sa dokument spravit neda. (19.06.2015)

Předem jsem se zařekla, že se kvůli takovým blbostem nebudu rozčilovat, ale nakonec si nemůžu pomoct. Vždyť to ani nevypadá, jako by to stříhal profesionální střihač! Random výlet na základní školu s dlouhovlasým pánem nedává žádný smysl, protože divák potom nedostane šanci si ho pořádně prohlédnout nebo poslechnout v metalovém prostředí a spojit si ho alespoň s některou z těch kapel (těch pár vteřin, kdy předtím zdálky hraje se prostě nemůže počítat, protože tam není přes vlasy skoro k poznání a na první pohled si určitě nikdo nespojí, že to je ten samý člověk). Vysoká hra na umění utopená v absenci jakéhokoliv obsahu. Proč takový konec? Jako oslava toho, že se tam ani předchozí půlhodinu nic nedělo? Měla bych asi zhluboka, zhluboka dýchat. Možná to tak prázdně působí proto, že preference hudebního stylu ještě nedělá z lidí subkulturu s filosofií. Trochu, ale jenom trochu mě dojal zpěvák té Exorcisphobie, ale i tak ty věci s ním vypadají jako podle pokynů "a teď tam prostě stůj a nic nedělej/a teď si tady prosimtě sedni, ať tě máme klidného a meditujícího u posečené louky". Věrnější a plastičtější obraz thrash metalu představuje i Ozzák v sitcomovém Comebacku. (19.06.2015)

sklamaný sklamaný sklamaný... alebo skôr nasratý, nasratý, nasratý? dovolím si tvrdiť, že je celkom trúfalosť nakrútiť takýto dokument práve v období, keď thrash metal zažíva "znovuobjavenie" a mnohé kapely sa k nemu vracajú a poslucháči detto a dokonca si viem predstaviť ľudí, ktorý boli v 80tych rokoch teenageri ako im pri večernom pozeraní kmenov na ČT ide jed aj ušami, keď vidia ako ten thrash niekto dovrzal. Je jasné, že takouto hudbou sa človek neuživí, hold nie je to mainstreamová záležitosť, ako v tých 80tych a je fajn ukázať snahu o to, ako sa tí muzikanti snažia hudbou zarobiť, ale toto skôr bolo depresia na balkóne s cigaretou... na druhej strane výber protagonistov nebol vôbec tak dobrý ako pri punku. (25.06.2015)

Já už si svůj díl zlosti vybrala u punku a docela dlouho mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala. Doufala jsem, že horší to už nebude. No, naštěstí nebylo, ale asi to bude tím, že nejsem žádnej zarytej thrash-metalista. Přes metal je u nás manža. Takže jsem se ho zeptala, koho by tak jako představitele viděl. Odpověděl, že Arakain. Protáhla jsem hubu a řekla, jestli by nevěděl o něčem míň pravěkým a trošku divočejším. Řekl: "Debustrol." S nadšením jsem souhlasila, bo obzváště Vyhlazení já moc ráda. Byla jsem zvědavá, koho nakonec uvidím. Zklamání přišlo v podobě Exorcizphobie - musela jsem si to teď vygůglit, protože název jsem do rána zapomněla - dál je budu familiérně titulovat "mlaďoši". O existenci této bandy nemám ani potuchy a velmi rychle na ni taky zapomenu. Naštěstí se záhy objevili Debustrol. Jinak bych to ani nedokoukala. Tušila jsem (z prvního dílu), že mi zase budou ukazovány dva protipóly. A taky že jo. Mladoši jsou již uvědomělými muži, kteří vyučují budoucí generace, udržují si fyzičku běháním a jízdou na skatu, chodí do jídelny pro oběd (zřejmě nějaký výživný obilný klíčky a dýňová polívka) a pilně trénují ve svém nádražním skladišti. Když jedou na koncert, pečlivě se na to oháknou do metalových uniforem. Já myslela, že džísky s nášivkama už nosí jen prehistoričtí šedovlasí metalisté, ale ono to koukám je zas mezi mládeží v módě. Po koncertě se pak odeberou do svých nudných domovů, kde dál pilně s počítačem cvičí na kytary a sní o tom, jak by se vymanili z našeho prohnilýho systému. Zasraní pozéři. Debustrol, tak to už je jiný kafe. Ti si žijí svoje metalové životy v klasických černých hadrech (obzvláště mě potěšilo, že Kolinss chodí ve stejném triku jako já - Ramones) a z hospody jedou na koncert a pak zas do hospody. Zkoušku dají tak maximálně před koncertem a pak už jen s mlácením hlav hrají songy, u kterých by se kdejaký ateista začal modlit. Někteří z nich už to sice zvládají hůř, ale když se po chlastu někam upadne a druhý den hraje, není se co divit. To je metal. Jenže to je asi tak všechno. Dokument nemá opět žádnou vypovídající hodnotu (alespoň na začátku dojde k představení kapel), žádný titulky se jmény, žádný rozhovory, žádný názory fanoušků... no, to bych se asi upsala ... prostě se jen pár hodin chodí nesmyslně kapelám s kamerou za řití. A když už jsme u té prdele, tak mi připadlo, že Kolinss tomu dal fakt stylovou tečku. To si o tomhle formátu myslím i já. Jednu hvězdu dávám za Debustrol, jinak bych tomuto dílu o thrash dala klidně trash! Jsem zvědavá, kdy ten obsah někdo opraví... (18.06.2015)