Dva supernosáči

Je zajímavé, jak něco tak plytkého, v podstatě bezobsažného, dokáže příjemně pobavit a zpříjemnit těch skoro devadesát minut. Obzvláště, když na to koukáte na noční :-). O kapánek lepší, než předcházející dvounosní rádio, hlavně díky neustálým převlekům Krügerův Vinettou coby pomůcka pro výuku angličtiny je dobrý fór (Vinettou - Vineone). (12.02.2011)

Jako prcek jsem tenhle film miloval a často si jej pouštěl. Potom přišly jiné filmy a já jej na několik let odstavil. Po zhruba sedmi letech jsem si dal repete. A bohužel, není to tak zábavné, jako tehdy. Některé nápady a fóry jsou sice velmi slušné, na druhou stranu je jich dost infantilních a vyčpělých. "Dva supernosáči" prostě nejsou nadčasovou komedií. Je to čistě film své doby, film 80. let s většinou svých rysů (jako např. u nás "Discopříběh"). Nenáročná oddechovka. Nic víc, nic míň, ale v rámci možností to stačí. 50%. (28.03.2009)

Čekal sem, že si zkazim další klasiku z dětství, ale i v mym pokročilym věku mě to docela bavilo. Jasně, nemá to hlavu ani patu, herecký výkony tam nenajdete a němky prostě nebudou pěkný, ani kdyby si naplácaly deset obličejů na ksicht. Ale i tak se tam nějaká ta vtipná scéna najde a nostalgie taky trošku zapracovala, jinak by to bylo max za dvě. (28.03.2013)

Dva supernosaci maj sice rypaky slusny, ale jinak nak zvlast super nejsou. Jinak Gottschalk s Krugerem nejsou moc dobry herci, casto se dost divne xichti a naky super sympataci to taky nejsou a nejaky postuchovani mezi nima taky moc nefunguje, ale uz sem videl horsi dvojice a zas tak spatny precejen nejsou. Co se tyce pribehu, tak ten je vcelku v pohode, film neni dlouhej, misty vtipnej a sviznej, navic podporenej uchazejici hudbou. Zadna velka zabava, ale ani zadna nuda, takze prumer. (25.07.2007)

Nejméně dějový snímek z cyklu filmových komedií, jímž eskapistický proud západoněmecké kinematografie sedmdesátých a osmdesátých let svébytně odpověděl na řadu „cestovatelských“ komedií Binga Crosbyho a Boba Hopa ze čtyřicátých, resp. padesátých let. Mladší řadu s nimi spojuje vedle méně úspěšného úsilí zpřítomňovat různá filmová klišé především rozmanité rozrušování pevných hranic vyprávěné fikce. Zatímco se o znevážení vyprázdněných šablon snaží Dieter Pröttel s duem scénáristů (a ústředních protagonistů) marně a případný vtip scén se koncentruje do revuálních výstupů v přibližném světě, tentokrát založených na převlékání, maskování a parodování, odkazy k realitě či filmovému světu zabírají docela spolehlivě. Dokonce bych řekl, že vyprošťují z nudy kolébající neckermannovské estetiky a naznačují, že i „nosáči“ jsou ochotni zasmát se sami sobě. Těch okamžiků není však mnoho a nic dalšího tento příspěvek ke karnevalové kultuře – věčných masopustů, nekonečných prázdnin a trvalých dovolených – nepozvedá nad průměr. (06.05.2023)