Letní příběh

Lepší a zajímavější naž Jarní příběh, přesto tomu pořád něco chybí...Oceňuji, že v Letním příběhu vystupují generačně mladší postavy a vše se odehrává v době prázdnin za vysokých teplot, v období vodních radovánek. Dialogy mezi jednotlivými postavami jsou přirozenější a mně bližší. Jenže všechno sráží ten podivný konec, opět se situace nijak skvěle nevyřešila, přinejmenším nepochopitelný závěr. (31.03.2007)

Nielen prijemne straveny cas spomienok na mladost, ale i pekny obraz toho, ako to vyzera, ked clovek hlada lasku skor nez vie, co by vlastne chcel najst. Aj ked je podobnych filmov natocenych hromada, maloktoremu sa podari viac psychologicky nez naturalne vykreslit, ako dojemne strateny moze byt mlady clovek, ktoremu sa otvara svet, ma viac moznosti, ako kedy v zivote bude mat - a napriek tomu si to nielen ze - v tom dobrom slova zmysle - neuzije, ale pripada si v tych situaciach bezstarostneho nachadzania plny starosti. Zdarne vybrani herci, dej temer ziaden, ale prostredie a dialogy velmi autenticke - kto tam bol a este si na to aj pamata, azda doceni, ze mu ten denglavy zakomplikovany pubertiak, obklopeny uplne rozlicnymi devami v rozpuku, pripomenie seba sameho ;-). (09.11.2013)

Mluvit se začíná až po sedmi minutách, ale pak se mluví snad nepřetržitě až do konce. Spousta dialogů a při vší úctě, v mým věku jsem se těm adolescentním filozofiím dost nasmál. Příběh sám je tak maximálně na půl hodiny, takže je tu spousta vatoidních záběrů a scének. Ale přiznávám, že mi ty skoro dvě hodiny docela utekly, takže zas tak špatný to asi nebylo. (08.05.2007)

Civilní snímek, který odráží skutečný život jako málokterý film. Tolik se toho nestane (a přitom je jen krůček k tomu, aby se stalo), a to, co se stane, se klidně mohlo stát jinak, často záleží na maličkostech, prkotinách, banalitách. Běžnost, mimoběžnost, všednost, obyčejnost, náhoda. A přitom, světe div se, zábavná podívaná. Leckdo se pozná, a bylo by divné, kdyby ne. (18.07.2007)

Z Rohmerových Le quattro stagioni mám i po zhlédnutí Letního příběhu, posledního, který mi „chyběl“, nejraději ten podzimní s nejzajímavěji rozehranými životními příběhy těch nejrozmanitějších hrdinů různých generací. Jako se v jeseni sklízí, tak právě onen film, do něhož režisér obsadil i některé herce ze svých předešlých filmů (Marie Rivière účinkovala mj. v Zimním příběhu a Béatrice Romand – již jako osmnáctiletá – v Klářině koleni), do své loktušky shrnuje vše, co jinde zaznělo nebo zaznít mohlo, a uchovává to čerstvé v chladu zimních spánků. – Zato to letní vyprávění, soustředěné jen na mládež, neváhá umanutě tesat jen jednu jedinou všednovšední tvář, portrét nezralého „mouly“ obývajícího svět bez atmosféry a bez hodnot a neochotného ustoupit ani o píď ze svých dětinských návyků. Hrdina přitahuje dívky, ale opouští je pro hudbu právě tak, jako od hudby, která mu uniká, odhlíží k těm filles des corsaires, které ho svádí. Je to kolotoč. Aby se jednomu vyhnul, utíká k druhému, aniž by ovšem přestával magnetizovat všechny ty, které mají co říci podstatně více než on, což je patrné již z toho, jak odvážně jej oslovují a jak živě rozvíjejí a přitom zásadově hraničí jejich vztah. Byť mě Gaspard nijak neuchvátil a síla jeho bezděčné přitažlivosti mi přišla poněkud přehnaná, musím uznat, že režisérova studie nezakotveného jinošství je tak přesvědčivá, že se mi až vybavily některé okamžiky mých vlastních let učednických. (28.01.2024)