Moje noc s Maud

Jestli nějaký mezilidský kontakt dokáže člověku nastavit zrcadlo stejně bezprostředně jako rozhovor s nejlepším přítelem, je to noční dialog se ženou, kterou jsme právě poznali a která pro tyto chvíle zosobní všechna moře světa. S každou pronesenou větou sestupujeme hlouběji a hlouběji do oceánských modří, zelení a černí, a když se včas nevynoříme, utoneme navždycky. V poslední chvíli se ode dna odpoutává i ústřední hrdina Rohmerova filmu, dokonale zahraný Jeanem-Louisem Trintignantem, když se odtrhuje od Maudiných rtů, aby se pak ještě jednou pokusil ztratit rozum tváří v tvář (!) její nahotě, která však již nic nepřislibuje. Když druhého dne stráví noc s dívkou, kterou miluje, sestupuje obezřetněji a zároveň se sám snaží proměnit v Maud, tedy nabídnout půvabnému mládí alespoň svou vlastní mělčinu zkušeného dospělého života. Opatrnost, za níž lze zaslechnout již svatební zvony (které jsou v mimořádně zdařile vyjádřeném znění snímku zastoupeny ranními dětskými hlasy), je však i na straně Françoise. Spontaneita předešlého nočního logu tedy u obou zcela ustupuje praktické divadelnosti – a v této režii probíhá i další – již milenecké (či snoubenecké) sdílení (se) obou, ve snímku zastoupené především odhalováním (a zahalováním) minulosti, které osnuje tragikomickou spleť všech dotčených lidských životů, kterou s jemnou ironií (ne)doslovuje epilog. – Málokdy se mi stává, že pociťuji nutnost bezprostředně shlédnout film podruhé. Nanejvýš se vracím k nějakému gestu, které vtělí nejen celý snímek, ale celý život – ale když musím znovu projít prošlapanou cestou, pak vím, že jsem zabloudil. Jako kolikrát, když se smrákalo a když jsem pospíchal do neznámé vesnice na poslední autobus. Jednou mě tam přivedla cesta mrtvým lesem, běžel jsem asi půl hodiny v kuse a čekal a prochládal v té říjnové Rabyni asi deset minut. Dnes jsem cítil v zádech totéž ticho, a tak jsem nedělní ráno strávil – jako to nejhorší z Jean-Louise – s Maud… (12.04.2020)

[3,5*]     "Mathematics distract from God. A useless, intellectual diversion."     Dráma zaradená medzi 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Spočiatku mi trochu vadilo to množstvo (pseudo)filozofických (a náboženských) reči a tiež dosť otravná postava dávneho priateľa Vidala. Keď ale ten konečne opustil scénu, film si ma dokázal podmaniť. Potom sa na malom priestore rozvíja výborná psychologická dráma, iba s troma postavami a zaujímavým, trochu prekvapivým rozuzlením. Výborní sú všetci traja herci (Jean-Louis Trintignant, Françoise Fabian a Marie-Christine Barrault) a výborná je i čiernobiela kamera Néstora Almendrosa.     "Women have taught me a lot, morally speaking. That sounds..." "A little vulgar." (26.11.2022)

Ako som mohol čakať niečo iné. ČB francúzsky snímok zo 60. rokov a v hlavnej úlohe Jean-Louis Trintignant. Takže konverzačka jak bejk, kde sa riešia všakové existenčné kecy od politiky až po vieru a vzťahové problémy. Toto odporučiť naozaj iba intelektuálom, ktorým výraz zábava pripomína 2 hodiny sedieť na kávičke a tlachať nezmysli. (11.03.2019)

Rohmerův čtvrtý příspěvek do cyklu Šesti morálních povídek je hodně osobní – zaměřuje se na analyzování pocitů v celé své šíři. Do hlavní role režisér obsadil známého Jeana Lousie Trintignanta, muže, ocitajícího se mezi dvěma ženami. Každá je naprosto jiná, ale jsou to právě ony, kdo drží emocionální pouto příběhu. Trojúhelník postav je proložen i trojúhelníkem základních témat – křesťanství, filosofie, vztahy. Časté „intelektuální“ rozmluvy by mohly začít nudit, ale v tomto případě tomu tak není. Hrdina balancuje mezi přesvědčením (i pocity), své chování se snaží ospravedlnit. Se ženami vzájemně analyzuje niterné prožívání, názory, vše prostřednictvím dialogů. Volba, tak dlouho odkládaná, není volbou mezi dobrem a zlem, jedná se o rozhodnutí mezi dvěma zcela odlišnými osobami. Stručně a jasně: krásný film o lásce podaný zcela jinou metodou. (18.11.2003)

Absolútna špička medzi filmami založenými na konverzáciach medzi postavami. Lepšie sa to snáď už ani nedá. Konverzácie tu neslužia iba ako naratívny nástroj, ale sú geniálne začlenené do celkovej štruktúry filmu. Pojednávajú o komplexných témach, ktoré film v priebehu celej svojej dĺžky reflektuje svojou štruktúrou, postavami a dejom. Napriek hĺbke rozoberaných tém však nepôsobia konverzácie ako pseudofilozofovanie - majú ľudský nádych, narozdiel napr. od Godardových filmov, kde sú postavy často len nástroje pre režiséra, pôsobiace ako ústa ktorými sú vyslovované Godardove myšlienky (to nie je výtka, ale konštatovanie). Postavy sú tu vykreslené ako reálni ľudia, aj napriek tomu, že mnohé témy o ktorých vedú dialógy by mohli na papieri pôsobiť príliš akademicky. Čiastočne je to brilantnými hereckými výkonmi, a čiastočne Rohmerovým umom v konštrukcii scenára a dialógov. Film tak poskytuje značnú myšlienkovú hĺbku, no je podaný s ľahkosťou, ktorá spôsobuje, že si ho dokáže užiť aj úplný idiot. (22.04.2018)