Boj

Dánskou kinematografii moc nesleduji, ale Lindholma mám v hledáčku hlavně díky výbornému Honu a zajímavému pojetí problematiky Somálských pirátů. Tentokrát se vydal do Afghánistánu a my v první polovině sledujeme život v jednotce, kdy náš hlavní hrdina má zároveň doma manželku s dětmi. V druhé polovině už film pouze odpovídá na otázku, zda-li bude náš hlavní hrdina odsouzen za své válečné rozhodnutí. Podobné problematiky se dotýkal už snímek Krvavá volba. Hon i Únos se mě ale přecejen líbily více. 60% (04.05.2018)

Když se pokusím vžít do situace, v jaké se ocitl hlavní hrdina v podání skvělého Pilou Asbæka, tak ten nejbrutálnější boj bych vedla se svým svědomím. A mám takový pocit, že on na tom byl stejně. Tento film vyvolává celou řadu zneklidňujících otázek, ale na žádnou z nich nedává jednoznačnou odpověď. Možná to bude tím, že se na ně bohužel úplně jednoznačně odpovědět nedá. (70%) (29.04.2021)

Tobias Lindholm pečlivě vybrousil další psychologické drama, které pokládá aktuální otázky ohledně práva, morálky a podobných v dnešním světě čím dál nejasnějších pojmů. Film, ve kterém není jediná nadbytečná ani chybějící scéna, a přitom nepůsobí vykonstruovaně. Film, který je podle mého přesvědčení lepší i důležitější než oscarový favorit Saulův syn. A herci v hlavních rolích jsou opět výborní (90%). (20.06.2016)

Klasická "lindholmovina"; tedy procedurální, minimalistická, herecky utlumená, bez zbytečných keců a o opět o tématu, které by ostatní scenáristé jen stěží pojali bez alespoň špetky melodramatu. Přesto to není v žádném ohledu pomalé, nepřístupné či chladné; pouze se zde emoce nedávají najevo brečením a řvaním z plna hrdla, ale zádumčivým zapálením si cigarety. Nevýhodou je rozdělení na dvě části, jelikož to co nabízí ta první (denní rutina na misi v Afghánistánu a trable rodiny doma) je něco, co bylo k vidění/přečtení v posledních letech vícekrát, byť pravda že zdaleka ne vždy takto kvalitně a civilně. Naopak pasáž se soudním přelíčením je v tomto ohledu bez výhrad a je až neuvěřitelné, jak se daří mezi řádky zprostředkovávat morální dilema hlavní postavy, aniž by kdy cokoli bylo vyřčeno doslovně. Mohly v tom nějakou roli hrát novinářské hyeny, dopady na okolí apod., ale nic takového; intimně se to zaměřuje výhradně na samotné přelíčení a scény z domova (stejně jako v Únosu to bylo čistě o vyjednávání v kanclu a přežívání v jedné kajutě). Ano, lze si nepochybně tentýž námět představit i jako typickou oscarovku, a nemuselo by to být ostatně vůbec špatné (viz právě Únos "versus" Kapitán Phillips), ale Lindholmův přístup je svébytnější i nepoměrně zajímavější. A díky tomu i s větším prvoplánově nevynuceným emocionálním dopadem. (25.01.2016)

Krigen na mě působil velmi přirozeně a tudíž přesvědčivě. Nedovedu si ani v nejmenším představit, jak bych se rozhodla na místě Clause v nesmírně krizové situaci, silném stresovém vypětí a měla na to pár vteřin. Clause obdivuji, protože to byl moment, kde se střetlo jeho svědomí s vojenským právní zákonem. Navíc ještě při vědomí, že má doma milující manželku, která vede jiný urputný boj, který se týkal rodiny, dětí a do toho její obavy a strach o manžela při každém zavonění telefonu. Vše vygradovalo soudním procesem, kde opět jásám nad tím, kolik tam tvůrci vložili téměř beze slov momentů, týkajících se charakterů jednotlivých postav (vojáků), jejich solidarity, související se svědomím a morálkou a to vše v silně houstnoucí atmosféře. Prožívala jsem ten proces současně s Clausem do posledního puntíku. (11.02.2016)