Mansfieldské sídlo

Knihu jsem ještě nedočetla, ale zatím se mi ze všeho od Austenové líbí asi nejméně. Nějak se tam nic neděje... Co se týče zfilmovaných verzí, ta z roku 2007 byla příšerná. Tahle je už o dost lepší. Hlavní hrdinka je sympatická, hudba naprosto kouzelná. Bohužel - a je to asi hlavně zásluhou předlohy - první polovina filmu se vysloveně vleče. Od půlky je to zase mnohem lepší - záživné, dramatické a romantické. (30.03.2016)

„Marriage is indeed a maneuvering business.“ Mansfield Park je podle mě vůbec nejslabší román JA a až do nedávna jsem měla za to, že se podle něj dobrý film ani natočit nedá. Patricia Rozema dokázala, že to možné je, ovšem pouze za předpokladu, že zabijete bezkrevnou hlavní hrdinku a nahradíte ji spisovatelčiným alter-egem. Kromě téhle podstatné změny se režisérka dopustila ve scénáři ještě mnoha jiných úprav, tu více tu méně křečovitých, ale mě se líbí všechny. Tohle Mansfieldské Sídlo už jenom těžko nějaká další verze překoná. Alespoň té z roku 2007 se tedy rozhodně nepovedlo. (18.05.2011)

Přestože dílo Jane Austen čítá jen šest dokončených románů, každý z nich filmaři adaptovali hned několikrát, ovšem právě Mansfieldské sídlo stálo vždy trochu ve stínu ostatních. Chudé dítě je posláno ke svým bohatým příbuzným, přes všechna příkoří se změní v silnou a nezávislou osobnost s literárním talentem. Třeba Wrightova verze Pýchy a předsudku se sice držela oné tlusté bichle, ovšem tvůrci si našli cestičky, které jsou snesitelné, a vlastně bylo docela příjemné se po nich vydat. Výsledek byl plný spontánnosti, dynamičnosti a temperamentu. Tohle mi tady naopak chybělo, včetně vtipu a ironického odstupu. (20.06.2020)

Fanny je charakterově asi nejslabší hrdinka Jane Austenové (přestože Austenová sama ji údajně měla nejraději - kdo ví proč), tady ji krapet vybrousili, takže se z toho příběhu možná víc vytlouct nedá. Ale rasový problém je do scénáře narvaný jako propaganda pro základní školy a herecké výkony některých v čele s J. L. Millerem v závěrečné milostné pidiscéně vám způsobí nauseu. Harold Pinter je velmi působivý záporák, o to divněji působí, když se najednou polepší. Kulhavé zpracování jednoho z horších románů J.A. (29.03.2008)

Kanadská režisérka Patricia Rozema se prosadila filmem I've Heard the Mermaids Singing , který se věnoval úseku života zoufale neschopné třicátnice a představil v ní jednu z nejvíce iritujících filmových postav. Další ze svých ženských hrdinek nám Rozema představuje i v kostýmním dramatu Mansfieldské sídlo , které vzniklo v koprodukci BBC Films, Miramaxu a londýnských HAL Films. Scénář vychází z osobních dokumentů Jane Austen a její knihy, která dala filmu název. Hlavní postavou a vypravěčkou je Fanny Price, která je od své chudé rodiny poslána na (pře)výchovu k bohatým příbuzným. Je konfrontována s údajnou delikátností, má být odnaučena živočišnému "primitivismu". Vyrůstá ve výřečnou mladou dámu, jejíž krása je opakovaně opěvována (co je na Frances O'Connor půvabného mi však není jasné). Dvoří se jí Henry Crawford, ona však tuší své city k Edmundovi Bertramovi. Toho má zase v hledáčku jiná... Vztahové peripetie jsou obohaceny o obraz chudiny, společenské zábavy privilegovaných i jejich pohled na otroctví. A především pak o rozměr rebelující Fanny, která se jako "pra-sufražetka" odmítá přizpůsobit konvenci, podle níž by měla sedět v křesle, plést a čekat na toho pravého. Režisérka se ve svém civilním kostýmním dramatu oprostila od zbytečné rozmáchlosti a její dílo působí velice pečlivě. Vypravěčství P. Rozemy je však stejně fragmentární jako ve zmiňovaném debutu - v jednu chvíli nás malá Fanny oslovuje do kamery, později se z filmu stává vztahová "studie", optimistický závěr už zase glosuje Fanny. Vypravěčství není tak důsledné jako výprava a to z filmu dělá sice úhlednou, avšak poněkud vyvanutou dobovou miniaturu, tohle holt není Dickens... Jak říká Fanny na konci filmu: "Mohlo to dopadnout jinak, ale nedopadlo." Ve vedlejší roli se objeví Charles Edwards , který hrál A. C. Doyla ve výtečném TV seriálu Vražedná místa . (02.05.2005)