Idioti

„On bude řídit?!“ - „Odpovědnost jim prospívá.“ Idioti. Neboli lidé, co si hrají na postižené, nemají ani kousek zodpovědnosti k ostatním. Ať už těm, kteří neví, že jde o pouhou zlomyslnou hru, nebo vlastním blízkým. A divák je tak konfrontován s tím, že se „normální“ Karen sice připletla mezi skupinku handicapovaných, ovšem ne mentálně, jako spíš morálně…Idiotům jsem se vyhýbal dlouho. A zpětně jsem rád, že jsem se k nim dostal až teď, hádám, že jako mladší bych film vyprovodil s odpadem. Ono to může znít hezky, utéct z nepříjemné reality, nasávat ten osvobozující pocit a pod záštitou „magoření“ dělat vše, co člověka napadne (řada absurdních scén…vyhrála ta na záchodcích). A tím se i škodolibě vysmívat všem těm „ohleduplným“ (tedy i pokryteckým) lidem, kteří sice ve svém životě mentálně postižené nevidí rádi, ale pod tíhou vlastního svědomí či diktátu společnosti je ignorovat nemohou. Trier docela umně provokuje a jisté věci pojmenovává poměrně trefně, ale též předkládá 2 pohledy, které jde podle mě těžko srovnávat…proto „jen“ lepší průměr. (01.08.2021)

Rebelující způsob života je intenzivnější než konformní a společensky přijatelný život avšak vede k destrukci, takhle nějak bych to shrnul. Lidé, kteří se rozplývají nad Trierem, jeho genialitou a zachycenou krásou v tomto snímku (a podobné bláboly) jsou mi celkem k smíchu protože to není žádná úžasná filmařina, je to na úrovni podprůměrného dokumentárního snímku a dvakrát jsem si všiml mikrofonu v záběru (to je dosti amatérské). Proč tedy tak vysoko hodnotím? Protože to potěšilo voyaera uvnitř mě stejně jako každého z Vás, prostě ta píchačka tam byla vynikající a myslím, že to bylo jediné skvělé co svět v takovéto komunitě může nabídnout. Hledat v tomhle hloubku nemá smysl, ale bavil jsem se dobře. (09.07.2011)

Na Idioty nahlížím ve dvou rovinách. Ona hra na objevení vnitřního idiota v každém z nás je krokem ze světa dospělých, kteří musí nést zodpovědnost a chovat se v souladu se svou sociální rolí, do světa o poznání bezstarostnějšího. Pobyt v něm je vnímáním společnosti vyhrazen dvěma skupinám: mentálně postiženým a dětem. Řada z „idiotů“ o období stráveném v jejich zvláštní komunitě, mimo svůj civilní život, prohlašuje, že je to jedno z nejšťastnějších období jejich života. Hrají si jako děti, dělají co je napadne a chovají se tak, jak by si to jako dospělí lidé dovolit nemohli – čehož dokladem je závěrečná část filmu. Nu a – což je hlavní – tuhle hru Trier využívá k provokování jednoho z velkých společenských tabu, přístupu k mentálně postiženým. Všichni vědí, že žijí kolem nás, mnoho lidí rádo občas dá 20 Kč na nějakou sbírku, aby se tito "měli líp" a dárci sami se zbavili svého dílu „společenské odpovědnosti“ za jejich osud, spravedlivě se rozohní, když ve zprávách uslyší, že někdo přepadl postiženého, etc. etc. Ale jak se zachovají při bezprostředním setkání s nimi? A jak při setkání s tímto filmem? Vždyť hlavní protagonisté otevřeně zneužívají tohoto (falešného) lidského soucitu a ještě se přitom královsky baví; může být vůbec amorálnější jednání? U scén, v nichž dochází k interakci mezi těmito dvěma skupinami, bych beze všeho věřil, že jsou točeny skrytou kamerou, tak přesvědčivé jsou. Manželský pár přijede na prohlídku domu, o jehož koupi má eminentní zájem, načež se dozvídá, že je hned v sousedství ústav pro psychicky handicapované. „Nemáte proti nim nic, že ne?“ Jak by mohli... Při následném osobním setkání se však ukazuje jejich bezradnost v jednání s nimi, skrývaný odpor, ale i neschopnost něco z toho přiznat, a tak párek prchá s tím, že musí nejprve vyřídit nějaké formality. Nebo podomní prodej vánočníh „ozdob“, a mnoho dalších geniálních podniků... Idioti jsou velmi potřebným, přitom však filmařsky originálním filmem, a jen smekám před Larsem von Trierem, že a JAK dokázal něco takového natočit. (26.04.2008)

Hořkosladký, emocionální a svým způsobem i neskutečně krásný. Trier má jedinečný dar, který vkládá do každého svého filmu a můžeme být rádi, že je to právě film, kde zúročuje svůj talent. Jeho Idioti jsou natolik silným zážitkem, že jsem o nich musel dumat dlouho a dlouho po skončení, což se mi příliš často nestává. Svojí hloubkou a nejednoznačnými otázkami nutí stále k přemýšlení. Larsův nejlepší počin (zatím nepřekonaný). (04.10.2003)

Idioti jsou jeden z mnoha Trierových snímků, o kterém budete přemýšlet ještě dlouhou dobu a jehož obrazy vás nutí si je přehrávat pořád dokola. Co ale napsat, abych se neopakovala po jiných tady? Musím souhlasit s tím, že ani já nevidím v tomhle počinu komedii. Bohužel, celý snímek je o tom, jak naprostá svoboda změní váš pohled na svět, ale přesto jste svázáni určitými normami ve společnosti, ze kterých se stejně nevymaníte. Skoro bych mohla tvrdit, že je o ne-hrdinství srovnat se s vlastním životem a tak přestoupit k alternativě, která vypadá lákavě. To, že se, klasicky pro Triera, nevyplatí, je samozřejmé. Samozřejmé ale není, jaký je přístup okolí k k něčemu takovému a mám dojem, že i tady bylo zabodováno, neb děj přesně vystihne, jak se k takové problematice stavíme. Pět hvězdiček je ale moc velkej odvaz v podobě jiných Trierových kousků, takže tady o něco méně. (30.06.2011)