Rocketman

Film je formálně zvládnutý, je vidět, že u jeho psaní někdo přemýšlel a dokonce zapojil i kritické myšlení. (A tady vidím nejzásadnější rozdíl oproti Bohemian Rhapsody, kde člověk doslova cítil, jak filmařům May a Taylor dýchají na záda a dbají na to, aby jim film nepoškodil pověst ani současnou, a aby i kdykoliv v minulosti působili jako ti největší světci. V Rocketmanovi jsem tenhle pocit neměla.) Má to pěkný rámeček, postupné sundávání kostýmu/odmaskovávání je fajn (a dokonce bych byla radši, kdyby těžiště bylo víc tady, tedy v tom, jak je to vyprávěno, a nikoliv v tom, co je vyprávěno) a občasné prolínání snů a reality vždycky potěší. Jenomže víc už toho k dobru asi neřeknu. Příběh/děj je extrémně nudný. Filmu se podaří přesáhnout víc než polovinu své celkové stopáže bez jakékoliv překážky postavené hrdinovi do cesty. Ačkoliv tam náznak depresu a dráma je, tak je to pořád taková divně bezpohlavní limonáda, kde se hrdinovi podaří všechno, na co sáhne, a trpí jen tak trošku po straně, aby šlo poznat, že je to umělec. A zhruba v téhle chvíli se přidává taky to, že film je plný možná sympatických, ale ne příliš herecky zajímavých aktérů. Takže ačkoliv byl počátek slibný a některé pasáže zajímavé, tak jsem prakticky celou druhou půlku film proklínala a fyzicky bojovala sama se sebou, abych udržela pozornost a vydržela až do konce tu neobyčejnou průměrnost všeho snažení. Nicméně jsem díky filmu přišla na hlavní důvod toho, proč mi hudba Eltona Johna leze na nervy: je to tím piánem, před kterým se nedá uniknout, a z jehož manické falešné emocionálnosti se mi chce při delším poslechu škubat si vlasy z hlavy. Občas to tak s hudbou mám, že se mi zdá, jako by se mi psychicky nemocný hudebník snažil svojí tvorbou tu nemoc předat, místo aby sebe i mne svou hudbou léčil, a tohle je přesně jeden z těch případů. (Z českého rybníčku například Hentai Corporation, kluci jsou to sympatičtí, ale jejich poslech na mě působí jak česnek na vampýra.) (25.08.2019)

Ak je dôsledkom prehnaného úspechu Bohemian Rhapsody, že sa bude točiť viac filmov ako toto, alebo The Dirt, tak odvolávam všetky hejty, ktoré som o tej limonáde narozprával. Úplná bomba. Crocodile Rock je spolu s Margaret Qualley na kapote v novom Tarantinovi, druhou najikonickejšou scénou roku 2019. (18.12.2019)

Začnu tím, že hudbu Eltona Johna mám ráda a od toho se odrazím. Film byl chvílemi senzační, především zásluhou perfektního Tarona Egertona a již zmíněné hudby. Chválím, že se toho tvůrci nebáli a narozdíl od umírněné Bohemian Rhapsody ukázali sex, drogy a rock n´roll, chlast, stíhy, depky, vše, co k Eltonovi patří. Nebo patřilo. Je jasné, že člověk poznamenán špatnými rodinnými vztahy si takovou zátěž nese dlouho, však přestože to chápu, v tomto filmu toho bylo nějak moc. Vlastně se to všechno točilo jenom kolem zpackaného dětství a depresí z toho plynoucích. Kariéra, senzační umělecká show, probíhá v ději poměrně mimochodem a to je škoda. Dočkáme se sice několika špičkových pódiových scén, ale vše to rychle zahučí zpátky do Eltonovo duševních sraček. Další pasáže, které mě poděsily byly ty, v nichž zpívá celá rodina. Vadí mi, když v muzikálech pějí lidé, kteří zpívat neumí. A tady se to také stalo. Štěstí že jen v první třetině filmu. Scény z dětství celkově zabraly mnoho prostoru, někdy je méně více, divák by stejně dobře pochopil. A Bryce v roli odporné matky cirkusácky přehrávala, nebylo to ono. Prostříhání by filmu vyloženě prospělo. Přesto všechno, suma sumárum, za čtyři. Uznávám, že co se na Rocketmanovi povedlo, to bylo velmi dobré. Nezbývá než to nějak uzavřít, takže: Sire, za pět týdnů se vidíme ve Štýrském Hradci naživo. Snad to bude show, kterou si užiji maličko lépe, než dneska tu na stříbrném plátně... Věřím, že ano. :) (28.05.2019)

Žijící legendární pěvec tak trochu záviděl zesnulému legendárnímu pěvci ze stejné geografické líhně, že má vlastní film, a tak si vydupal životopisný muzikál, v němž bude dvě hodiny svádět osobnostní boj se závislostmi všeho druhu, psychickými démony a řídnoucí kšticí. Pokud znáte tvorbu Eltona Johna (alespoň povrchně), máte vyhráno. V podstatě se jedná o muzikál, kde se hudebních čísel vyskytuje nemalé množství. Nečekejte žádné popisky s jednotlivými časovými obdobími, absentují i názvy vydaných hudebních alb, nedočkáme se všech jeho (zásadních) hitů (Nikita, Cande in the Wind jen v krátkém orchestrálním úryvku a i na další hitovky se také nedostalo), což je škoda, koncertní vystoupení se omezí jen na kratičké vsuvky, které ovšem celkem věrně imitují někdejší slavná koncertní show, jak se přesvědčíme výtažkem v závěrečných titulcích. Elton coby Taron Egerton na začátku filmu v jednom ze svých extravagantních kostýmů napochoduje na sezení terapeutické skupiny, načež se začne odvíjet jeho (tak trochu halucinogenní) životní příběh, prokládaný fantaskními prvky a hudebními interpretacemi jeho písní, doprovázený máti, ztvárněnou Bryce Dallas Howard, která by ho musela porodit už v osmi letech, následuje průlomový přesun z Anglie do USA a vše vrcholí autentickým klipem I´m Still Standing, do něhož je Egerton coby Elton John digitálně "vložen", což působí poněkud uměle a divně, a s delikátním finále "Bohemian Rhapsody" to prostě nelze srovnávat, načež se moc ani nedá vyhnout srovnání těchto dvou po sobě jdoucích hudebních filmů. Podstatný rozdíl tkví v tom, že Elton stále žije. A "práská" na sebe nevídaně, takže se prezentuje coby citově strádající a osaměním trpící osobnost, co je odvržena rodiči, polyká "dobroty" a ve volném čase otřásá základy heterosexuálních praktik, načež svoji sexuální identitu zkouší nalézt i u opačného pohlaví, takže mu zazvoní i hetero svatební zvony. Poblíž má textaře s tváří Jamieho Bella, s nímž se nikdy nepohádal a pojí ho s ním celoživotní přátelství, ovšem k poklopci si neuváženě připustil i vypočítavého homosexuálního manažera Richarda Maddena, takže má o důvod víc proč psychicky strádat. Celý film ovšem obývá senzační Taron Egerton, který interpretuje Eltonovy songy osobně, zabarvení hlasu i zjev nemá smysl řešit, ale něco z originálu se dá v jeho podání určitě nalézt. Dexter Fletcher byl do Bohemian Rhapsody naprosto nenápadný režisér, dnes jej klidně označím za specialistu na hudební filmy. Taron Egerton moc dobře udělal, když s ním ve své kariéře opětovně spolupracoval, a společně dali vyniknout i třetímu z party, kameramanovi George Richmondovi. Vznikl pozoruhodný a svérázný hudební film, co měl smůlu v tom, že Bohemian Rhapsody bude navždy před ním. 9/10 (29.09.2019)

// "I hope you don't mind, I hope you don't mind that I put down in words, how wonderful life is, while you're in the world..." Hoooooooly feelings! Fenomenální Taron Egerton rozjel show, která člověka nejdřív naprosto nabije, jenom aby ho pak příběh legendárního Eltona Johna totálně semlel a vyplivl, jiného, lepšího. Ulítlá zábava se srdíčkem na správném místě, která neselhává snad v žádném aspektu. (04.06.2019)