Dokonalý šéf

Nejprve se tvůrčí tým snaží navodit atmosféru Hell´s Kitchen a z Coopera dělat Ramseyho (házení talířů, řvaní na personál jako při vojenským výcviku a tak), aby jej poté uprostřed největšího masakru nechal v klidu odejít ven na pokec, v úplně stejném klidu sledován kuchařem, který jej měl zastupovat na výdeji. Tohle by v profi kuchyni asi těžko prošlo. Scénář je vůbec spíše polotovar, než prvotřídní gurmánský štych, díky čemuž mě už v polovině přešla chuť zjišťovat, jaký dramatický chod bude následovat. (05.01.2016)

Paráda. Takový kuchařský orgasmus. Má to skvělý a rychlý spád, 100 minut uteklo neskutečně rychle. Film je plný nečekaných vyústění a vtipných situací. Bruhl exceluje stejně jako Cooper. Jediná velká nevýhoda, co jsem pocítil je, že po 40 minutách jsem měl hlad.. A nepomohl popcorn ani kokýna. Jinak ale vřele doporučuji, i přesto, že na 5tou Michelinskou tomu ještě chybí špetka oregana. (24.10.2015)

Pořady o vaření jdou obvykle mimo mě, takže jsem krom Bradleyho neměla valného očekávání. Že lze pěkně esteticky i technicky naservírovat rovnici o třech neznámých: vaření pochutin = hledání sebe sama = seberealizace, bych nečekala ani náhodou. Suma sumárum mi z tohoto příjemného výpočtu vychází jasný výsledek: pět Michelinských hvězd jak vyšitých do šéfovské uniformy. (01.01.2016)

Zajímavý paradox, film je zaplněn mými oblíbenými herci, přitom mě příliš neoslovil. Možná je to tím, že se neustále točí filmy a pořádají soutěže o vaření, zuřivě se bojuje o tituly a hvězdy a vždycky mi nějaký odborník na slovo vzatý z obrazovky vysvětlí, že se stravuji špatným způsobem, a i kdybych jedl zdravě, bude to na talíři vypadat hnusně, takže si všichni uvědomte, že když si dáte vepřové a nedáte si ho ve tvaru labutě, jste gastroburani a měli byste se stydět! Já jsem v klidu, absolvoval jsem základní vojenskou službu, takže mě příjemně překvapí každé jídlo, které neobsahuje šváby a není z jedné strany spálené a z druhé syrové. Na druhou stranu uznávám, že jsou tyto filmy důležité pro české restauratéry, kteří díky nim mohou předstírat, že je v pořádku, když se degustační porce tváří jako plnohodnotný oběd. (12.08.2016)

Jo, jo, vysoká gastronomie! Úplně totéž, jako byste si pořídili předraženou, totálně luxusně vypadající štětku, která by vás dvacet minut naprosto fantasticky velezkušeně rozkuřovala a velkohubě u toho slibovala vše z fuckt nezbedného pornokatalogu, oč jste se kdy styděli požádat i tu nejotrlejší amatérku, aby si náhodou nenatrhla šlachy nebo se ji neucpala Eustachova trubice. A pak náhle, těsně před tím než byste se kulantně rozdováděn chystal vrhnout na tu nevázanou multiotvorovou speleologii, by si prostě sbalila to perfektní pozadí a pár okouzlujících trojek, beze slova se zdekovala a vám zbylo jen urputné pnutí v egu, neodolatelná chuť na řízek a pravice pro pláč. Už čtení jídelního lístku slibuje nezapomenutelný orál. Třeba takový flambovaný Kachní konfit alá Bourguignon, façon du chef, na archivním Romanée-Conti s Foie Gras, zdobený strouhanými lanýži, smržem, prémiovým fromážem Bleu d'Auvergne a sypaný dušeným marockým šafránem je rozhodně něco, do čeho jste zatím jazyk nikdy nestrčili, vaše chuťové buňky začínají šílet, ty dva litry obluzen nadšeně vysolíte, objednáte a při slastném čekání si mohutně slintáte na fiží. A pak před vás ten francouzsky mluvící tučňák se snobským výrazem okázale postaví sněhobílý talíř velikosti mlýnského kola, v jehož středu se povaluje nějaká ubohá dvougramová mrdka, ze které by se tak tak nažral leda podprůměrný Pygmej a co vypadá jako žluté muší hovno polité petrolejem, do něhož někdo s autistickou přesností osově souměrně zapíchal piliny a kousky pokrčeného použitého hajzlpapíru. A nakonec to přesně tak i chutná. Prostě dva litry v prdeli, hlad jak sviňa a vy se ze všech sil snažíte před odchodem do Mekdonalda zachovat v tom Grandrestaurantu dekurvum a neuroticky neumlátit toho nafrněného pikolíka naleštěným clochem. Pak ale z kuchyně vykoukne arogantní kokot Bredly Kůpr a se samolibým úsměvem odpálí zbytky vaší sebekontroly otázkou, jak vám chutnalo. Ač tomu do loňského, naprosto blaženého Chefa chybí kaloričtější jídlo a trocha komediálního nadhledu, je to filmík veskrze příjemný, svižný, zajímavý a dokonce prost sračkoidní romantiky, co vás taky neméně mile a citlivě pohladí po žaludu. Pardon, vypadlo mi tam „k“. Ale i tak místy způsobuje naprosto stejné gastroenteriální tenze, hlasitou kručivost, nadměrné slinění a nutkavou chuť to na chvíli stopnout, vypravit se do špajzu a uplácat si z jeho nedbale doplňovaného obsahu, tedy dvou ztvrdlých rohlíků, soli, kečupu, pepře, kostky masoxu, prošlé konzervy trenčianských párkov s bielou fazuľou, zelenajícího gothaje, sifonové bombičky a octa nějaké to Les escargots bourguignonne au parfum d'anis avec Dom Pérignon 1992. Takže se před sledováním opět raději pořádně nažerte. Já, jakožto budoucí věhlasný kritik restaurací, tomu bez váhání pálím čtyři zasloužené myšulínské hvězdičky. (25.05.2016)