Rodinný film

Přiznám se, jsem na rozpacích. Vůbec jsem od filmu nečekala, že na mě bude mít takový vliv. Velice niterné psychologické drama jedné rodiny. No za "normální" ji označovat nebudeme, protože co si budeme, není úplně normální, aby si rodiče odjeli někam na jachtu se plavit a doma nechali dvě děti (ač jedno dospělé a druhé zletilé) samotné. Ale velmi se mnou pocity mávaly. A upřímně možná právě i proto, že se tam skoro nemluvilo. Protože ono nebylo třeba slov, pocity postav jste vyčetli z jejich chování a pohledů. Jediné, co mi tam hrozně vadilo, byly ty nekonečné záběry na psa někde na opuštěném ostrově. Jasně, chápu, že pro kontinuitu příběhu, tam museli něco dát z "jeho pohledu", ale 10 minutový záběr, jak je pes v bažině, ve vodě, na písku, pod skalním převisem.. wtf??? Bez těch záběrů na psa by to byly čisté 4*, takhle 3,5*... Každopádně i tak ve mně film zanechal silnou stopu. (05.12.2020)

„…A PORAŽENÝ SAMEČEK ODCHÁZÍ. POD HLADINOU ZNOVU ZAVLÁDL KLID“…“ /// Rodina. Čtyři osoby a pes. Lidi maj svý problémy (pes asi taky, ale neříkali…). Fotřík s máti (a pes) vyrážej k móři za exotikou a parchanti maj pré. Hlavně mladej zjišťuje, že píchání je lepší než paření her. Dlouhá rozehra neškodí, páč obsazení je fajnový. Navíc ten příběh je dobře vykonstruovanej. Ale… dojemný drama se odehraje bez lidí. Majitelé domácích mazlíčků věděj, vo čem plkám. Příběh psa totiž strčí do kapsy i Rodenovi dramatický vokamžiky. A kdyby to byl film vo něm, tak kandiduje na (minimálně) zvířecího Oscara. Rodina totiž je, když… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Eliška Křenková je můj sexi symbol. 2.) Zjistím, že základem rodiny je pes. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (24.08.2016)

(Po obsahové stránce) bodavé vztahové drama, (co do formy) film opakujících se náhlých zlomů: chvílemi vyprávějící o radostech a strastech mládí, o naději a bolestech prvních lásek (v hlavních rolích D. Kadlec, J. Boková a E. Křenková), chvílemi o (ne)překonatelné manželské krizi (v hlavních rolích V. Hybnerová, K. Roden a M. Pechlát), přesto nemám pocit, že by došlo k dramaturgickému selhání, tj. že by film (resp. jeho režisér a scenárista v jedné osobě Olmo Omerzu) nevěděl o čem chce vyprávět a že by se rozpadal do několika disparátních bloků, či lépe řečeno do několika (minimálně dvou) na sobě nezávislých příběhů. Pojivem snímku je konkrétně širší rodina (neopominutelná role strýce Martina v podání M. Pechláta) Kubínových, zřetelně finančně zajištěných volnomyšlenkářů, resp. na abstraktnější rovině oběť, kterou v určitý moment bere (ať už záměrně, nebo "metafyzicky") některý ze členů rodiny, aby zachránil svého blízkého, tak se kupř. spoiler musel syn pokusit o sebevraždu, aby se mohli najít rodiče ztraceni na moři; otec musí přijít na to, že není biologickým otcem svého syna, aby se tento mohl vyléčit; manželství Kubínových se musí dotknout samotného dna, aby se mohl najít ztracený (a beztak už oplakaný) psík, specifický člen rodiny, který však má skrze svůj status a díky tomu, že se jeho objevení podobá malému zázraku, potenciál rodinu opět stmelit (to už nás film nechá si domyslet) spoiler, skutečně, zdá se, že snímek drží pohromadě motivy hříchu a vykupitelství; nerad bych se pouštěl do nějakých pochybných pseudonáboženských spekulací, ale možná v tomto - v obrazném převzetí kříže a splácení vin naších nejbližších - spočívá nejhlubší tajemství fungování rodiny, její faktické nezničitelnosti (tuhle interpretaci však berte prosím s rezervou, určitě to film v žádném momentě takhle napřímo neartikuluje; a sledování stop váš vždy může přivést na scestí...). 75 % [dafilms] (06.04.2024)

Omerzu jde správnou cestou a dokazuje, že když se chce, tak jde za minimum prostředků natočit film, který je na opravdu evropské úrovni. Nedivím se jeho festivalovým úspěchům, protože Rodinný film představuje současnou podobu evropského artfilmu. Příběh zaujme svou košatostí i tím, že konečně nabídne několik nečekaných a nenásilných zvratů, které ho posunou na jinou úroveň, přitom nepůsobí vykalkulovaně, ale naprosto přirozeně. Herecké výkony všech zúčastněných jsou výborné a příjemně civilní a především jejich mluva je realistická a ne vytržená z reality. Oceňuji i záměrně ironický a triviální název a plakát filmu, které v běžných divácích evokují úplně něco jiného, než s čím se ve výsledku setkají. Navíc tu je roztomilý pes působící jako metafora celé rodiny a v závěru vlastně probleskne jakýsi záblesk naděje. Film samozřejmě není bez chyb a zejména tempo je opravdu extrémně pomalé, což je smrtící, protože délka se pak zdá být dvojnásobná a někdy by bylo vskutku potřeba trochu zrychlit, na druhou stranu to tak ale tvůrce určitě chtěl a určitě by si to obhájil, ačkoli některé dlouhé záběry, které neměly žádný vliv na děj, mohly jít pryč. Možná mohl Omerzu jít trochu víc na dřeň a posmutnělou atmosféru ještě prohloubit, to už by asi bylo na průměrného diváka moc. Přes veškeré nedostatky zajímavý a velmi dobrý film, který představuje širšímu publiku jméno tvůrce, jenž dává naší kinematografii naději v lepší zítřky. 70% (21.02.2016)

Nevím jestli jsem už úplně zanevřel na český film, nebo jsem při jeho hodnocení už jednoduše neobjektivní, ale tady prostě a jasně nechápu to hodnocení. Buď mi unikla ta přehluboká myšlenka, nebo se už moje mozkové závity značně zasekávají. Sledovat totiž třetinu filmu psa, potulujícího se po pláži, nebo v ártových scénách pozorovat detailně bezdomovce v pražské MHD, není asi to, za co bych byl znovu ochotný dát 150 korun. Děj se dal dostat do 10 minut, zbytek byla obdoba seriálu Goro bílý pes v tomto případě Otto černobílý pes. Mnoho hluchých a prázdných míst, nulová hudba kromě toho děsu v titulcích a průměrné herecké výkony. Ovlivněn hodnocením, jsem se na film skoro těšil, teď jsem akorát zklamaný, bohužel. (02.03.2016)