Mzda strachu

Filmová lahůdka trvající dvě a půl hodiny a světe div se, já bych nevystřihl ani minutu. Vše tu krásně zapadá (např. zde tolik kritizovaná první "nezáživná" hodina tam podle mě musela být, abychom pochopili další jednání všech zúčastněných a dá se říct abychom pochopili i samotný závěr) a navíc je tu nespočet scén, kdy jsem opravdu jen tiše seděl a čekal, co bude. Pokud máte tu možnost, tak si tento film sežeňte, najděte si dvě a půl hodny volného času a sami posuďte. Já nelituju a už se těším na další projekci. 100 %. (20.12.2011)

„Mzda strachu" patří rozhodně k nejlepším filmům, vyrobeným v posledních letech na západě. O tom, že je to dílo skutečně mimořádné, nejen po stránce skvělé filmové techniky a herectví, ale též silou a pravdivostí příběhu, svědčí i skutečnost, že americká delegace, jež se zúčastnila festivalu v Cannes, protestovala proti uvedení tohoto filmu. Protestovala především proto, že tento film je příliš ostrou zbraní v boji proti vykořisťovatelskym metodám monopolistických vládců. Příběh filmu nehovoří vůbec citáty, neobviňuje nikoho a přece je otřesnou obžalobou krutosti, bezcitnosti a nelidskosti představitelů olejářské společnosti, kteří využijí bídy několika vyděděnců společnosti a vědomě je posílají téměř na jistou smrt, aby zachránili majetek společnosti. Vedle obnažujícího pohledu na kořeny moci a bohatství jedněch upoutá i psychologická drobnokresba ve vylíčení života a charakterů těch, kteří žijí v bídě. Je to především zásluha režiséra filmu, který v ostře, až naturalisticky viděných obrazech vytvořil dusnou, těžkou atmosféru pasti, do níž se tito lidé dostali. Je třeba také vyslovit velké uznání úspornosti a přece maximální působivosti výrazových prostředků, kterými tento film vypráví o osudu a tragedii čtyř hrdinů. Uvedením tohoto vynikajícího filmu mají naši diváci možnost objevit nejen nové prostředí, nové tváře herců, ale též uvědomit si, jak stále odvážněji umělci všech národů zvedají svůj hlas na protest proti vykořisťovatelům. Filmový přehled 25/1954 (16.01.2009)

Friedkinova verze, kterou jsem viděl první, zůstáva nepřekonaná. MZDA STRACHU je pro mě, stejně jako spousta filmů natočená do 60tých let, velmi tendenční. Prvky napětí na mě vůbec nefungovaly a nehty jsem si strachy rozhodně neukousával. V tomhle Friedkin zašel mnohem dál. Clouzotova verze mě zaujala hlavně dobrým vykreslením postav a několika skutečně silnými visuálními momenty (výbuch prvního náklaďáku, který Clouzot znázorní jen tlakovou vlnou, která Joovi sfoukne tabák z cigaretového papírku anebo scéna brození se v kaluži ropy), úplný závěr filmu mi přišel zase až příliš obrazný, ale budiž: myšlenka byla doručena. (15.12.2015)

Chvílemi příjemná a poctivá dobrodružná podívaná, které nechybí napětí, psychologie postav, vzájemné vztahy a dávka akce. Tak nějak mi ovšem připadal snímek patřičně ohlodaný zubem času se spoustou (ne)logických chyb. Nedostatky: 1) Železnou tyčí vydolovat 60cm hlubokou díru v kameni? To určitě. 2) Když se spolujezdec druhého kamionu holí v kabině náklaďáku (už ke konci filmu), v každém záběru má jinak mýdlo na tvářích. (05.10.2013)

Je to sice dobře natočené, atmosféra a napětí při jízdě s nitrákem je tu také, jenže Salaire de la peur trpí jedním z nejhorších chování postav, k nimž jsem si žádný vztah ani nemohl vytvořit a tudíž mi bylo jedno jak to dopadne s jejich osudem. Duševní sebezničení v této oportunistické korporaci, jenž bylo motivem snímku, scénář neumocňuje na síle, jak bylo v plánu ze strany tvůrců, tudíž nemají právo žádat o schovívavost ze strany diváka. Takže zklamání a snímek založený právě na tom si tím podráží nohy. [5,5/10] (CICC, Filmsonor, Fono, Vera) (Čb. /// Produkce: Charles Borderie, Henri-Georges Clouzot, Louis Wipf /// Scénář: Henri-Georges Clouzot, Jérôme Géronimi podle románu Georgese Arnauda /// Kamera: Armand Thirard /// Hudba: Georges Auric /// MFF v Berlíně: Henri-Georges Clouzot (Velká cena festivalu), Charles Vanel (Zvláštní uznání)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (11.03.2010)