Muž, který poznal nekonečno

Materiál, se kterým film pracuje je skutečně výborný. Na druhou stranu, je těžké prezentovat hrdinu, který se proslavil tím, že uměl geniálně počítat. Nabízí se srovnání s jinými filmy, kde se to zdařilo, jako je např. Čistá duše. Problém je, že takové filmy jsou často chytlavé na úkor přílišného zjednodušení a značného deformování reálného příběhu ve prospěch emocí, případně pikantní pointy. A to může u životopisného zpracování být také ke škodě. Avšak i zde bylo značně zjednodušováno, přitom však film nenabídl ani příliš ničeho, čím by si diváka získal. Celou dobu jsem se těšil, že film nabídne průhled do problematiky a tajů matematiky, i když jen samozřejmě jednodiše, popularizačně, ani to se však, až na jednu drobnou výjimku, nekoná.Válečné období se sem nakonec také nijak zvláštně nepromítne, a dále už zbývá jen samotná osobnost a duše hlavních aktérů - ovšem podaná s určitými rozpaky. A to dělá film bohužel poměrně nudným. (06.02.2020)

Čím to je, že filmové návraty do první poloviny 20. století vždy vypadají podobně? Asi je to sázka na jistotu, tyto filmy většinou nezklamou, i když se odvíjejí podle stejného schématu, a na smysly působí dokonalé a do detailu provedené retro. Dalo by se říci, dokonalé až moc, moc to všechno září novotou, a taky nudný předvídatelný vývoj. Nspornou výhodou těchto filmů je silná předloha. Historie opředená legendami nabízí nepřeberné množství materiálu, díky filmu můžeme příběh prožít, pocítit jeho lidskou každodenní stránku... A legenda může zase ožít! Bonusem je rasové vyrovnání, k čemuž film silně promlouvá, střet dvou světů reprezentované skvělými Jeremy Ironsem a jak věřím, hvězdou s velkým potenciálem a neodolatelnou citlivostí v očích, Devem Patelem. (01.10.2017)

Má dříve fotografická paměť si s matikou nikdy netykala. Tam to chtělo logiku a ne ukládání dat po paměti nebo slovíček či letopočtů. A tak zatímco jsem dějepis a literaturu i nějaký ten jazyk zvládal hladce, matika byl krutý boj. Vždycky jsem obdivoval blázny co si večer sednou a jen tak si něco počítají. Můj táta byl také takový. Náhledem přes rameno jste zjistili, že je baví jen tak něco, co by jste nespočítali ani z donucení  u závěrečné zkoušky na vejšce i kdyby jste museli. A nebo by jste to dali, ale dřeli by jste na to jako koně půl roku. A oni si sednou místo k telce v noční ztichlé kuchyni kde ruší jen hrčení lednice, vezmou bloček, starou propisku a jedou...  Stránku za stránkou. A ještě si libují jaká je v té matice krása. Je smutným znakem lidstva, že své geniální potomky většinou dokáže ocenit až po jejich smrti a mnohdy i až několik set let poté. Ti mají mezitím často hrob neznámo kde.  Často zašli v bídě dost šílenou smrtí, nemici či dokonce smrt hladem nevyjímaje. Ramanujan je další z té řady geniálních  nešťastníků. Dnes by jej v Anglii asi vítali, ale přijet do impéria před první světovou válkou si jistě koledovalo o nejeden ústrk a rasistickou poznámku. Bohužel Britové se takto nadřazeně chovali ještě dlouho poté a ač Indy a Pakistánce nakonec vzali na milost, Poláci a Češi (ano my co jsme jim pomohli zachránit Albion před Luftwaffe v časech nejtěžších) jsme dnes pro ně póvl z východu. Smutné. Já mám tyhle filmy obzvláště z Indie moc rád. Dnes jsem to měl skoro 4D. Venku indické vedro a u sledování mne ovíval větrák. Chlazená limonáda na stole a venku už chybělo jen troubení slonů, nebo řev tygra. Bohužel se v Indii film odehrává jen krátce a zbytek děje divák stráví s hrdiny v poněkud sterilním a až zapšklým prostředí univerzity v Cambridge. Je zajímavé, že J. Irons byl svému protějšku docela podobný i bez většího líčení. Patela mám rád ač ač se to nezdá :-) je Angličan jak poleno. Pro tyhle filmy je ale jako stvořený. Samotný příběh má jednu velkou vadu a tou je naprostá absence emocí i napětí. Hardy Ramanujana tak tvrdě drtí žádostmi o důkazy bez špetky jakéhokoliv citu, že se to přenáší filmem i na diváka. Závěrečný proslov na univerzitní půdě s tím už nezvládne zhola nic udělat. Je dobře, že se točí tyto filmy. Člověk se zase něco dozví a pro Indii je to myslím velmi důležité. A v časech Srinivasova života to musel být po návratu ještě před nezávislostí Indie národní hrdina. Příjemná byla i hudba ve filmu. Ale v součtu je to jen za tři prvočísla. * * * (24.07.2022)

Zajímavý a pomalu vyprávěný příběh geniálního matematika, kterého pravděpodobně zná jen člověk ze stejného oboru. Vyprávění trochu sráží téměř nulový tah na branku. Je to takové unilé bez kouska nádechu dramatičnosti nebo tajemna. Je ale úžasné sledovat, jak asi myslel člověk pro kterého řeč čísel znamenala něco tak pro nás jednoduchého jako rozpoznání barev. Jenže to, že tento skutečný příběh zobrazuje člověka tak mimořádného nestačí jako jediné k dobrému zážitku. (16.10.2016)

Stanislaw Lem kdysi napsal, že věda postupuje vpřed po malých krůčcích, staví na minulých úspěších a neustále rozvíjí znalosti, aby někdy v budoucnu dospěla k nekonečnu a poznání všeho. Filosofie je naopak snaha dosáhnout onoho nekonečna jedním obrovským skokem pomocí dokonalého uvědomění. A náboženství je názor, že Bůh nám něco z největší pravdy sdělil a jen skrz něj můžeme poznat i zbytek. Srinivasa Ramanujan byl brilantní matematik, který pracoval jako filosof a rovnice pro něj neměly smysl, pokud nebyly vyjádřeny skrze Boha. Jeho obrovský génius mu servíroval rovnici za rovnicí, ale i když intuitivně věděl že má pravdu a jeho jeho výpočty opravdu byly, až na malé výjimky správné, dokázat to, alespoň zatím nemohl. Námět je jako stvořený pro strhující psychologické drama. Matt Brown si vyhrnul rukávy, chopil se nejvhodnějšího scénáře co podle svého nejlepšího vědomí mohl sehnat - toho svého a o deset miliónů dolarů a rok později, se vytasil se stěží průměrným memoárem s minimem emocí a téměř žádným zapamatovatelným momentem. Ale když už nic, tak alespoň ukázal, že The Imitation Game není vůbec špatný film. (15.08.2016)