Válečné hry

Rezisera Johna Badhama som mal rad, hlavne vdaka filmom, ktore tocil v 80-tych rokoch (Cislo 5 zije, Lietajuce oko alebo Policejni dohled). Aj tento film patri ku 80-tym rokom, ale kedze som ho videl len prednedavnom, tazko povedat, ako by som ho vnimal pred 20-timi rokmi, ale urcite pozitivne. Scenar bol celkom zaujimavy, len by som privital trosku viac napätia. V hlavnej ulohe si tu zahral mlady Matthew Broderick v jeho prvej filmovej ulohe po seriali Faerie Tale Theatre. Skoda len, ze so sympatickou Ally Sheedy, ktoru som spoznal vo filme Cislo 5 zije to slo s filmovou karierou dolu vodou a aj preto som bol prekvapeny, ked som ju vsimol v malickej ulohe za informacnym pultom na letisku v komedii Sam doma 2: Strateny v New Yorku, kde informovala Kevina, ze pristal v New Yorku...... 04.05.2008 (01.05.2008)

V 80. letech, kdy byla studená válka v plném proudu, to musel být asi o ještě něco intenzivnější zažitek. Ale film nám, i přes svou očividnou jednoduchost a naivitu ve zpracování, zprostředkovává několik důležitých myšlenek a poselství, které jsou minimálně stejně důležité a aktuální i dnes a některé dokonce ještě aktuálnější. S tou aktuálnější myšlenkou myslím mechanical learning nebo-li známěji AI, které je zde zpracováno velmi zdařile a už zde ukazuje, že technologický výovj může mít jak pozitivní, tak negativní stránky. Vrcholem filmu je poté poukázání na absurdnost jakkékoliv jaderná války či její hrozby, která tu pořád v nějaké podobě existuje i dnes, takže => the only winning move is not to play!. Zbytek filmu jinak suprově zachycuje atmosféru osmdesátek v USA - klasické herní doupata pro bezstarostné mladé vs. neustálý strach z bolševiků a jaderné katastrofy, což se určitě dnes, během přílivu nostalgických retro-snímků jako Stranger Things aj., taky ocení. (23.11.2020)

Mladý Matty Broderick se nevědomky chystá vyhodit planetu do vzduchu:) Válečné hry jsou velmi realistickou ukázkou toho, co by se v dnešní době klidně a bez problémů mohlo stát. Když se spojí hry a realita, co je vlastně skutečné? Nebo, co si může hrát na realitu, ač jde jen o hru? A obráceně. Kdo si hraje s kým? Tam, kde lidé stvoří strojům jejich vlastní vědomí a rozhodování, se linie mezi realitou a hrou smazává. Pár pochybných dialogů se v celém příběhu lehce ztratí a hru tak vyrovnávají ty vtipné a napínavý děj. Potěšil Mikey Madsen v malé roličce. "Pane, po důkladném zvážení jsem došel k názoru, že Váš obranný systém je na hovno." :) (21.01.2012)

Vím, že jako malý jsem tento film strašně miloval, takže mu dávám nostalgické 3* a třeba se mi poštěstí ho ještě někdy vidět a utvořit si dospělejší názor :) Update: Právě jsem se na WarGames podíval cca po 10 letech a stále mě uchvacuje základní myšlenka filmu. Ale co mi vadí, je to zpracování. První polovina filmu je skvělá, člověk od toho čeká velmi mnoho. Opak je ale pravdou. Film začíná ztrácet dech a konec je už jenom trapným "rozuzlením" plným klišé, které se snaží dosti neohrabaně v divákovi navodit emoce. Nejhorší je scéna v NORADu, kdy všichni po americkém vzoru na znamení "všechno jsme zmákli" začnou tleskat, smát se a objímat se. To je opravdu vrchol trapnosti... (30.12.2007)

Zajímavá filmová hříčka na oblíbené téma: Co kdyby. Na povrchu poutavý, nenáročný a zábavný film, ve skutečnosti varovná fikce před závažným vztahem umělé inteligence a technologie versus lidská mysl a její činnost. Zatímco si však v letech 80. mysleli, že počítače mohou být nakonec zhoubou a oním faktorem, který způsobí katastrofický omyl, tak v dnešním novém tisíciletí je to právě naopak. Co se týče katastrof všelijakého druhu, tak nejpravděpodobnějším původcem je omyl lidského faktoru nikoli počítače. Úsměvné, že? The only winning move is not to play... (31.01.2007)