La La Land

Příliš málo muzikál či naopak až příliš muzikál. Těžko říci. V první třetině jde ještě o regulérní muzikál, kde jedno skvěle zrežírované hudební číslo na jeden záběr střídá druhé. Jenže pak se zpěv vytrácí a zůstává zaláskovaný (a vizuálně kochavě nádherný) hold technicolorové éře Hollywoodu a klasickému jazzu. Sice stále v podobě hudebního/tanečního filmu, ale nikoli muzikálu v pravém smyslu. Nebo naopak je tu písní přespříliš a úvodní třetina se měla rovněž obejít bez nich jako většina zbylé stopáže. Rozhodně to však mělo být o patnáct či dvacet minut kratší. Trn z paty tomu ovšem vytrhává hořkosladké "vždycky budeme mít malovanou Paříž" finále. Tam bych tomu odpustil první poslední. (04.01.2017)

Po nadhodnocovaném, exhibicionistickém Whiplashi se u mě Chazelle plně rehabilitoval. Pokud La La Land byl tím, k čemu doteď směřoval (debut Guy and Madeline on a Park Bench by o tom vypovídal), pak je všechno odpuštěno. Bál jsem se, jak to bude s tím záměrným amatérismem a autentizací, ale podle mě to funguje výborně - třeba vypadávání z role při společném zpěvu u piána, které by se jindy dostalo až na DVD/Blu-ray do gag reelu, je fakt kouzelné. Zároveň se to pod roušku "nezávislého" pojetí muzikálu nijak nerozpadá, ale naopak to má precizně načasované vyprávění a skvělou kameru a střih. Popravdě nevím, co proti tomu kdo může mít, pokud není zapšklý cynik nebo úhlavní nepřítel jakýchkoli muzikálů. Po velmi dlouhé době hollywoodský film, na který bych s chutí šel do kina několikrát po sobě - takovouhle ryzí dávku dopaminu jsem od továrny snů nedostal ani nepamatuju. (15.01.2017)

To se mám jako dojímat nad z prstu vycucanou romancí mezi dvěma nesympatickými narcistními elitáři? Mám se trápit kvůli jejich first world problems? A to ještě ke všemu ve filmu, který má děj navlečený na kostru směšně banální alegorie čtyř ročních období, takže je průhledný skoro jak duch Casper? Tak to fakt ne, ty vole. Chválit by se leccos dalo (namátkou výprava, pár milých momentů, závěrečných zhruba deset minut, které by se sympatickými hrdiny i byly bývaly fungovaly), ale pokud tohle má být bezkonkurenční favorit letošních oscarů, tak potěš kotě. Za mne teda silně NELALA, zklamání jak prase. PS: Pořád uvažuju o tom, proč to na mě nefungovalo (protože jsem si vážně myslel, že mi film sedne). Jako hlavní důvod vidím asi to, že úvodní muzikálově zkratkovité budování vztahu nedokáže /alespoň pro mě/ vystavět dostatečně bytelné základy pro procítění nemuzikálově ambiciózního závěru. (04.01.2017)

Jubilejní stý komentář u tohoto kousku začnu tím, že se jedná o, stejně jako loni u the Big Short, nejlepší film co jsem letos zatím viděl. HAHA a nyní i bez humoru mohu říci, že ačkoliv nejsem muzikálový nadšenec a krom Moulin Rouge jsem nic zásadního neviděl, La la Land mě k sobě připoutal už od nápaditého začátku a ačkoliv se závěrečný akt poměrně táhl, úplný závěr mě zase téměř natrvalo zarazil do nekomfortní sedačky pražské Lucerny. Miles Teller byl v režisérově prvotině Whiplash skvělý, ovšem zde si ho naprosto nedokážu představit a bez výtečného dynamického dua by ten film byl né-li poloviční. Ryan Gosling je, co se týče uvěřitelnosti a určité neprůhlednosti, jistota a ačkoliv jsem s ním už viděl několik filmů, do kterých se příliš nehodil, absolutně si nedovedu představit nikoho lepšího, kdo by tak výborně a flexibilně sekundoval oscarové Emmě Stone, v jejichž obřích kukadlech jsem se ztratil hlavně v Birdmanovi a nejen tam. Druhým středobodem filmu je vymazlená choreografie v kombinaci s režisérskou vůlí natočit něco neotřelého a zároveň bezprecedentního, jejíž každý záběr ladí a koresponduje s výtečnou kamerou, která jestli toho zlatýho plešouna nezíská, tak už fakt nevím (získalo! :D). Tomuhle nemůže konkurovat ani dvojnásobný vítěz Roger Deakins ani Arrival jakožto největší želízko v ohni. Damien Chazelle se u mě stává dalším filmařem, u něhož budu sledovat každý nadcházející projekt, ať už bude o čemkoliv. 9/10...[4.1.2016_ČSFD projekce_kino Lucerna] (05.01.2017)