DVTV

Po nějakých dvou letech jsem si na tip pustil ze záznamu DVTV, mnou dávno pohřbený formát, abych si vyslechl cestovatelské příhody životem protřelého režiséra, kterého jsem do té doby domněle neznal. Filmy točí pro nejblbější tisícinu národa, a zřejmě proto je na sebe tak hrdý, že by dobro artikulované komediemi s Langmajerem mohlo sloužit za vzor svobody, na kterou každá málo pozápadněná politika čeká. Jenomže inovativní pan Havlík právě nebyl: protičínství je tu celá agenda a moc se to neliší od protižidovských kampaní. Nikdo z nich by neodstarostoval ani venkov, ale rádi by z Brány Nebeského klidu strhli portrét Mao Zedonga. Hláška „já jsem tam byl“ na mě neplatí. Taky tam byli misionáři. A leckteří se nejspíš nenaučili ani pozdravit. Jako když Britové mezi opiovými válkami požadovali, aby se angličtina stala výchozím jazykem smluv. Což mi připomíná všechny ty nedůstojné štítky nicneříkajících odborností na dveřích korporátního plebsu. Naštěstí o dnešní Číně nereportují jen lidskoprávní neandrtálci, ale i tací, kteří se naučili mluvit a třebaže vychováni liberalismem nepoklonkují tamnímu režimu, neslýchám je pronášet o něm tak jasnozřivě despektní stanoviska. Z prostého důvodu, že na to nejsou dost blbí. Jako třeba čeští režiséři, exponát beze zbytku vysvětlující, proč jsme to dotáhli až k Fialovi a spol. Cílevědomě neschopní dodavatelé filmového braku ale nezmetkují proto, že jim rozpočet vnucuje civilní látku. Leckomu na Západě jsou lidské příběhy samy o sobě zdrojem fungujících nápadů. Nekoneční vyznavači všeho západního by měli vědět, že jimi zbožštělí režiséři se vždy neženou za technologickým pozlátkem a ohromující výpravou, ale umějí se nadchnout reálnými problémy a překvapovat: neotřelým rozuzlením, výbornými dialogy… Dokonce blockbusterový standard Spielberg (The Fabelmans/2022). Adepti na Českého lva sahají po kameře proto, že si nadání probírat se fekáliemi vyložili špatně jako právo odhodit lopatu. V Česku platí, že čím schopnější je kdo lempl, tím spíš ho média povzbuzují, aby obdařoval veřejný prostor sebestředně universalistickými výměty: „Já jsem z okresního města, natočil jsem Vetchého ve sprše a vím, jak je to s tím dobrem pro všechny lidi. Jsem v tom zajedno s ambasádou státu natolik plodného svobodami, že předal vězeňství podnikatelům.“ A k té zpropadené Číně… Tady pracuji a tady platím daně. Vím, že ani dobře nepíšu, A PROTO mě to neživí. Živím se tím, co dokážu dělat dobře, do jiného se nepouštím, a pokud bych se přece jen chtěl zabývat produkcí něčeho jiného, nestane se, že v tom ani za 20 let nepokročím, a přece se budu pokládat za natolik moudrého, abych poučoval tisíce let trvající říše o etnických otázkách. Nadto takové, které za mých 20 let poflakování stihly předběhnout americké století. My nejsme vzorem ničeho. Ještě žijí pamětníci vyšší evropské humanity v duchu rasového ideálu a Mengeleho experimentů. Moje matka si odžila taková 90. léta, že by s Ujgurem měnila. A ne že by za to mohl stát, který z té dřiny neviděl ani korunu, jak ji načerno dojil místní Západem poblázněný blbeček. Palestinci a Ujguři mě nezajímají, prokazatelně nikdy mě nezajímali a nevím o nikom, komu bych se za to měl omluvit. Mohu s někým sympatizovat, třeba s Kurdy, ale nejsem za něj zodpovědný a sotva mi někdo vysvětlí, proč se mám skládat ať už na řešení jeho problémů, nebo exotické avantýry našich žoldáků. Buďte dobří doma, blbci, a když budete dost dobří, poznáte to z toho, že si vás ty jiné domy vzaly za příklad. Hlavně si už zapamatujte: cizí neznamená moje. (12.03.2023) (méně) (více)