Green Room

Nazi punks fuck off. Drželo mě to za nohu jak pitbull a ke konci zesilovalo stisk. Řídí se to jedinou logikou, a to logikou stupňovaného napětí. Logický obvody vypínám, tenhle film je všechno, co od slasheru čekám. Skvělé postavy, atmosferické prostředí, vyžehlený záporák a intenzivní "herní" finále. Pointa brilantní. Baví mě na tom každý detail. DIY garážová libůstka s řádně vohuleným kombem. Asi vůbec nejlepší Yelchinova role. (06.01.2017)

LIVINGDEAD mi zase sebral vítr z plachet! Zatraceně! Vážně je nemožné přijít po takovém hororovém Šejkspírovi a napsat něco originálního. Teď mi nezbývá než konstatovat, že se jedná o solidní gore, za normálních okolností by to horor nebyl v žádném případě, čistokrevný thriller ano, ovšem v době, kdy se hororům dělá přístupnost 13 let to za horor považovat zřejmě můžeme. Téma punkerů proti náckům, původně čistě ideologicky a verbálně, což ovšem nebylo dostatečně podojeno, tam se člověk mohl pobavit mnohem víc, později s nožíkem na koberce při rozřezávání střev. Stačilo mi to, bavil jsem se od začátku až do konce, napětí chvílemi pociťoval a hlavně úplně ignoroval ty klasické scenáristické boty, které se samozřejmě opět přihlašovaly o slovo jako v úplně každé vyvražďovačce, především v akční fázi filmu. Ovšem, vzhledem k tomu, že je to na tak banální zápletku malého filmu skvěle napsaný a podobně dobře obsazený a zahraný, nemůžu dát méně než 4, celou dobu to ovšem bylo na 5, tomu závěru ale chyběly koule a trochu ta zmiňovaná logika. 75% (06.07.2016)

Mattymu "Dead End je komedie" Keatonovi raději moc nevěřte. Po sice zajímavém, ale trochu nudném a z paměti rychle vyšumělém Blue Ruin, je tohle prostě jenom hodně jiné kafe: Na skinheadský koncert v baráku v lesích se omylem připlete punková kapela. Kamarádi by punkáče nakonec možná nechali odejít bez větší újmy na zdraví, kdyby se jeden z nich nestal náhodným svědkem něčeho, co mělo zůstat jen a pouze mezi kamarády. Teprve potom začne ten pořádný rachot. U Blue Ruin jsem za jeho nevšednost přimhouřil oko a dal tři hvězdičky. Tohle mě ale ve finále bavilo daleko víc, takže hodnocení musí být logicky vyšší. (Popravdě, dal jsem si to v rozmezí asi osmi hodin 2x a bez jediné přestávky při sledování.) Nakonec, i MrHlad udělil čtyři hvězdičky. A není divu. Takové filmy se dnes už moc netočí. Ty vznikaly v 70. letech. (Naposledy jsem podobné sedmdesátkové kvality viděl v úžasné Dorothy Mills.) A protože se tyhle filmy přestaly bůhvíproč točit, jeví se mi Green Room vyloženě jako živá voda. PS: Mordenroth sice napsal, že "nie je to horror", ale já myslím, že by se to na THS neztratilo. Stejně jako třeba Peckinpahovi Straw Dogs. (04.08.2016)

Po Blue Ruin jde o krok zpět. I v případě, že bychom k filmu přistupovali jako k béčkové vyvražďovačce ze staré školy (promyšlená práce kamery namísto snahy o syrový dokurealismus, „rukodělné“ gore efekty namísto CGI), nikoli jako k metaforickému komentáři společnosti rozdělené na ultrapravicové psychopaty a levicové anarchisty. Pomalé budování napětí, na němž byl předchozí Saulnierův film postaven, se tentokrát nekoná. Ve filmu, který celý působí, jako kdyby jej někdo psal za pochodu, totiž žádné není. Nemá, z čeho by plynulo. Mechanickému řetězení útoků a protiútoků předchází uspěchaná expozice, během které se o hrdinech nedozvíme dost na to, abychom si zapamatovali jejich jména, natož, abychom se o ně začali zajímat a posléze strachovat. Zatímco v Blue Ruin sloužila minimalizace psychologického prokreslení postav a zatajování určitých informací napínavosti příběhu, tady je to projev bezradnosti při naplňování zrádně jednoduchého konceptu. Následné orgie násilí, jehož odůvodněnost není oproti Blue Ruin nijak problematizována, vám možná párkrát zvednou kufr (samoúčelně šokantní rozříznutí břicha), ale emocionálně zasáhnout nedokážou. Postavy na obou stranách bytelných dveří se krom toho chovají jako idioti příliš často na to, aby šlo o vítané ozvláštnění „dobývacího“ schématu, jak jej známe z Rio Bravo nebo jeho remaku Přepadení 13. okrsku. Chyby se smrtelnými následky dělají jak civilisté, tak „vojáci“, čímž jsou mezi oběma skupinami setřeny rozdíly a Patova na pokračování vyprávěna historka postrádá zamýšlenou rezonanci. Nejnešťastnější je, že postavy svých zvýhodnění, ať už je to nabitá zbraň na jedné straně, či početní převaha na straně druhé, nejsou schopné využít v zásadě jen kvůli tomu, aby mohla být stopáž uměle natažena na hodinu a půl. Kdyby činily smysluplnější rozhodnutí, film by byl zřejmě kratší, ale zároveň podstatně dravější. Veškerou syrovost rozmělňují retardované (a retardující) dialogy, snažící se neúspěšně vyvolat dojem, že kolem a kolem vzato nejde jen o to, kdo koho zabije jako první. Postavy jsou přitom nuceny volit komplikovaná řešení (proč používat střelné zbraně a armádu, když můžu dovnitř poslat dva chlapy s kudlami) právě a jen proto, aby se mohlo umírat postupně a bolestivěji. Green Room v důsledku není ani opojně jednoduchou žánrovkou, ani „něčím víc.“ 45% (11.07.2016)

Punk’s Not Dead? Někteří ze zdejších pankáčů by s tímhle tvrzením dozajista nesouhlasili, protože se konce filmu jednoduše nedožijou. A ani někteří z herců na tom s tím žitím poslední dobou nejsou zrovna dvakrát slavně. Parádní minimalistická jednohubka, které chvilku trvá, než se rozjede (ale do té doby nám jako podkres pouští říznou punkovou a metalovou hudbu, takže není problém expozici přečkat), ale jakmile se tak stane, tak nepustí nohu z plynu až do konce. Jistě, jak už to tak u podobných filmů bývá, chování postav je místy poněkud podivné a jejich dovednosti pak rovnou za vlasy přitažené, ale jako celek to zafungovalo a na ploše slabých devadesáti minut mě Green Room neměl šanci nudit. 75% (28.06.2016)