Hostinec „U kamenného stolu“

Miluju tu mluvu, která je ve filmu použitá. Poslouchat to je úplná lahoda pro uši, u toho se prostě nejde nesmát. Poznala jsem pár míst, která jsou součástí Prokopského údolí, které se nám táhne pod barákem. Jde třeba o scénu, kdy jsou bratři na procházce se slečnami a malý kluci tam hrají kuličky. Filmaři to vlastně z barrandovských studií neměli daleko. Spíše by mě zajímalo kudy se tam dostali, protože místo barrandosvkého sídliště byly lesy, pole a taky udajně rybníček. Takže vlastně mohli jet přes Hlubočepy a kochat se divokou zdejší krajinou. (29.11.2010)

Idylka v československé kinematografii pomalu končí a pokud bych dějiny vnímal jen skrze to, jak se točily filmy, řekl bych:"Dobře tomu tak." Za pár let se objeví celá řada nových, kvalitních filmů, které budou výrazově a především tematicky bohatší. Jen pramálo filmů z předchozí éry nedýchá přespříliš idylickou atmosférou, jen málo filmů nectilo povinnost skončit šťastně, nejlépe svatbou... Hostinec nebyl jiný, standardní až standardizovaný. Slabé ***. (09.01.2009)

Další z filmů-mezníků uzavírá nejlepší českou dobu XX. století - první Československou republiku. Stává se tak způsobem, který zřetelně překonává i tak pozoruhodnou literární předlohu nacistické oběti - spisovatele, novináře a přítele bratří Čapků Karla Poláčka. Skvěle, do posledního dosažitelného detailu postižena je atmosféra někdejších výletních-lázeňských hostinců i maloměst tak příznačných pro vnitřní klima prvorepublikové společnosti a tak důležitá pro děj i vyznění díla. Humorný motiv, daný vzájemně se propojujícím čtvercem čtyř mladých lidí, odkazuje i na ostatní Poláčkovu tvorbu (EDUDANT A FRANCIMOR, BYLO NÁS PĚT), ale také na nejlepší část tehdejší české filmové tvorby. Rudolf Hrušínský i Svatopluk Beneš tu hrají jedny ze svých vůbec nejlepších filmových rolí. Formálně starým tvaroslovím (nejvíce je patrno ve scénách s Jiřím Plachým, v scénách se svatebními hosty nebo v neuzavřeném chlapeckém kuličkovém duelu obou bratří a následném happy endu) prosvítá současně film nové doby. To k lepšímu poznamenává i výkony starších herců (Neumann, Šejbalová, Rašilov, Plachý). Za zmínku stojí i výkon Václava Špidly v nezapomenutelné úloze samozvaného maloměstského dandyho Gastona. I po letech film pohladí na duši. (20.10.2007)

Zdar filmového zpracování Poláčkova románu nespočívá jen ve výborném hereckém obsazení, schopném doslovit ústřední příběh lidským poselstvím, ale i – ba možná především – ve zdařilém scénáři, výborně prostředkujícím spisovatelovu kritickou jazykovou hru. Většina promluv odráží vleklou jazykovou krizi, do níž propadla mluva a za níž nejvíce utrpěl dialog jako mezilidské poznání, srozumění a sdílení v devatenáctém století. Fráze, frazeologismy a pasivní větné konstrukce přetrhují vztahy mezi lidmi, izolují a vedou k nečekaně hloupému jednání a chování. Ojedinělé trsy upřímnosti v tomto klimatu usychají a záhy imitují život za pomoci stejných divadelních praktik, které si již osvojili ti, jejichž řeč zvala za své. (23.02.2019)

Slabomyslná etuda z maloměšťáckého světa v čase letních radovánek, která ovšem těží ze sympatického, jemného humoru, typického pro svou dobu, a jisté noblesy, která se spolu s ní nenávratně rozplynula. Celkově ovšem plytký příběh ze života rádobyzlaté mládeže, až je pro takové kusy těch prvorepublikových talentů (Hrušínský, Rašilov, Šejbalová) škoda… (09.01.2019)