Love

Zpočátku se ve mně co každé dvě minuty střídalo nadšení s naštváním a ke konci, když už se začalo opravdu příliš tlačit na pilu (scéna s transkou), převládlo jednoznačně to druhé. Audiovizuální zážitek je to - jak už jsme u Noého zvyklí - velmi výživný. Komponování záběrů, kamera, soundtrack, to je všechno krystalicky čisté a dokonalé. Jenomže kvalitní umělecký film se neudělá pouze tím, že natočím skvěle komponovanou soulož a pustím k tomu Erika Satieho. To je všechno jen pěkné pozlátko, ale po stránce obsahové je Love jedna z nejotravnějších artových šaškáren, co jsem za poslední dobu viděl. Scénář vypadá asi takto: Murphy: „Ach, Electro? Kde jsi? Proč nejsi se mnou? Kam zmizela má láska?“ střih: Murphy: „Ty k*rvo zas*, chcípni ty p*čo, ty smažko hnusná!“ střih: Murphy souloží. A tento model se opakuje asi třistakrát, až jsem měl pocit, že to snad celé dvě hodiny nemůžu vydržet. Hlavní problém je, že se film narcisticky tváří jako zásadní dílo (odkazy na Kubricka, Pasoliniho a další), jenomže sám nic nového nepřináší. Divák, který podobně sexuálně explicitní snímky sleduje, musí mít u řady scén pocit, že něco takového už viděl. A opravdu – hlavní motiv (hrdina vzpomínající na zásadní vztah) už jsme viděli v Devíti písních, dokonce i nesimulovaná ejakulace tam byla. Jen to Winterbottom zvládl natočit bez vaty a film trvá příjemných 70 minut. Pád hlavního hrdiny závislého na sexu až do hlubin dark roomů a nočních klubů už jsme viděli ve Studu (a lépe). Nelze také nesrovnávat s von Trierovou Nymfomankou – i zde Noé pomyslný souboj prohrává, protože Trier se nebere tak vážně a publiku vyráží dech lehkostí, s níž nám svůj vyšinutý opus o různých úchylkách servíruje. Abych řekl pravdu, u tohoto filmu mě překvapuje záplava pozitivních reakcí ve stylu „tohle určitě není porno, kdo to tvrdí je blbec“. A když to není porno, tak co to teda je? Chápu význam erotických scén, líbí se mi snaha o totální otevřenost (jeden záběr je dokonce zevnitř vagíny během sexu – víc už asi opravdu herci ukázat nemůžou). Ale ptám se - nestačila by taková scéna třeba jedna nebo dvě? Nebo klidně i tři, ale proč jich je tam asi 18? Není to trochu samoúčelné? A proč je film natočený ve 3D, když se této technologie doopravdy využije jen na dvou místech (kouř z marihuany, výstřik)? Nemůžu si pomoct, Love mi připadá jako protivná manýristická ufňukaná režisérova onanie. Doslova. (26.09.2015)

Osobitě pojatá studie (velmi vášnivého) vztahu, kterou činí kontroverzní pouze enormně explicitní sexuální scény. Těch je navíc skutečně mnoho, s čímž souvisí moje asi největší výtka - hodně přetažená délka. Jinak je to ale opravdu krásně natočené (tedy když pominu často otravný Noého trademark v podobě "blikajícího" střihu) a ústřední dvojicí velmi přesvědčivě zahrané. Velice pocitová záležitost, jejíž asi nejlepší scénou je pro mě "návštěva" sex klubu, kde hraje Carpenterovo main theme z Přepadení 13. okrsku! ;-) Btw postava Muprhyho je pro mě dokonalým ztvárněním člověka, jenž sám sobě nevěru nepokrytě schvaluje, zatímco u své partnerky ji takřka není schopný snést. 70 % (04.06.2017)

Gaspar Noé natočil romanci, která je opravdu bravurně nasnímaná, ozvučená (výtečný soundtrack!) i zahraná. Ovšem narvat film do 3D formátu jenom proto, aby se nám autor mohl v jisté pasáži vysemenit do tváře, beru jako zbytečnou úlitbu moderním trendům. Jako vtip dobrý, ale jinak tam není nic, z čeho by ukapávala nějaká důraznější invence. 3D šukání je stejně ploché jako to dvoudimenzionální, hloubku v tom nehledejte. Hlubší dojem se bohužel vytratil i ze scénáře, který jen klouže po povrchu a málokdy tne do živého. Hořký závěr postrádá potřebnou razanci, jež nechyběla např. v tematicky spřízněném Životě Adele a nad připosraností zaláskovaného mladíka plačícího ve vaně vzbuzuje spíše škodolibý úsměv. Láska i hory přenáší, víme, ale tady je jí na můj vkus nějak málo. Vizuálně je to však na výbornou, explicitním scénám byla věnována důkladná péče a díky tepající elektronice se dostávají vyloženě pod kůži. Kvalitní erotiky je v kinech jako šafránu v měsíční pustině, takže berte, dokud to dávaj. To pravé porno nás ale samozřejmě čeká až v prosinci. (25.09.2015)

Předností člověka je inteligence, řešit problémy, kdyby byl život jenom o jebání, od většiny zvířat bychom se moc nelišili. Vystává otázka, jestli je člověk schopnej projebat celej svůj život, za cenu ztráty vlastní lidskosti. Sledovat filmy Gaspara Noého je vždycky tak trochu „out of body experience“. To platilo a hlavně pořád platí především pro Enter the void. S Love v tom ovšem pokračuje a svým záběrováním pořád dokáže spolehlivě roztočit hlavu diváka a kutálet jí skrze lidské tužby a emoce až do depresí nasáklého finále. Jenomže celý je to až moc dlouhý a až příliš jednotvárný, beze snahy šokovat (leda nějaký vyjevený puberťáky), nebo uhranout. (22.12.2015)

Gasparovo čestné místo v mé nepočetné posvátné lóži oblíbených režisérů prozatím odložím. Tento snímek je audio vizuální orgasmus, ale bohužel nic víc. Z filmů Sám proti všem a Vejdi do prázdna jsem si stříkal do trenek a nějakou dobu hořel tužbou si Gasparovo jméno vytetovat na svoje nejcennější místo na těle. Fuj, mám na mysli své srdce, ty hovado. Bohužel Love není srovnatelně komplexní film, neboť jak název napovídá, tak se točí kolem jedné jediné věci - kolem lásky. Zde byl zřejmě největší nesoulad s mým vkusem. Vztahy, láska a sex jsou nesmírně důležité části našich životů a patří tedy i do filmů. Bohužel mě téměř nikdy neukojí snímek jehož součástí jsou jen a pouze vztahy - a to je případ přesně tohoto filmu. Konkrétně sledujeme všechny fáze nesmírně toxického vztahu dvou nezdravě zamilovaných jedinců, kteří věrní své zamilovanosti dělají velmi iracionální rozhodnutí, kterými si přikládají polénka pod kotel, ve kterém se nevědomky rochní. Snímek je velmi otevřený, a to dokonce do té míry, že hlavní focus je upírán více na plodník hlavního hrdiny, než na ostatní dění. Něžná pohlaví by měla zvolit sledování na velmi velké televizi či plátně, aby vůbec bylo co k vidění, neboť na výbavě hlavního hrdiny se hodně šetřilo a v některých polohách mohl snad jen jemně šimrat rodidla žen a jejich prožitek na plátně jen stěží mohl souviset s realitou. Vlastně by snímek mohl vyjít i jako sbírka povídek s názvem "Příběhy ze života běžného penisu". Taktéž se musím přiznat k tomu, že jsem se jaksi nedovedl naladit na vlnu snímku, neboť nedokážu chovat nějakou hlubokou empatii a lítost nad osudem člověka, který si bez jakéhokoli cizího zavinění vlastní blbostí posere život, když hoří neukojitelným nutkání neustále ochutnávat plody ze zahrady poznání a následně brečí nad rozlitým mlékem. K takovým lidem necítím soucit, ale hluboké pohrdání. Zde sledujeme (bez přehánění) více než polovinu snímku to - jak hlavní hrdina brečí - neskutečně mě to sralo a nebavilo. Dobrou shledávám asi jen poslední třetinu snímku, která měla konečně i jakýsi děj a došlo na odhalení některých motivací obou postav a až v této fázi bylo pro mě divácky možné si k nim začít budovat nějaký vztah. Při veškeré úctě, kterou ke Gasparovi chovám a spolehlivě mě přesvědčil, že je úžasný režisér s neuvěřitelnou schopností velmi trefně vyjadřovat emoce svých postav, musím nad tímto snímkem projevit značné zklamání, a to i přesto, že se bezpochyby jedná o režisérův nejosobnější a nejmilovanější film, a to nesoudím jen z toho, že půlku postav pojmenoval po sobě. [63 %] (20.05.2021)