Solino

1964 ještě doma v Itálii. Po otcově-dědečkově smrti směr Německo. Duisburg. Země zaslíbená, nebo spíš byt zaslíbený? S WC na chodbě, bez bidetu! Cibule je malá, artyčoky nejsou. Otec si nechce špinit ruce. Matka vymyslí pizzerii, Solino. Otec neplatí nájem a účty, zato koupí televizi. Ty hákové kříže mne fakt dostaly. Nápad s kolejemi bezvadný. Zlodějem spony ovšem druhý z bratrů. O deset let později pizzerie už zavedená. Gigi i Giancarlo oba pracují, jeden stále krade. Konkurence roste, zlatá mládež si užívá. Přistižení není nejpříjemnější. Trik s dědečkovou fotkou vtipný. Ale kufry jsou sbaleny. Gigi stále za malého hloupého bratra. Giancarlo ten protřelý. Krádež kamery vyústí nečekaně. Další sbalený kufr už není chlapců. Když je bratr hajzl, těžko něco dělat. Ukrást identitu je tak jednoduché. Otec není o moc lepší a zase je to na Gigim. „Jdi si žít svým životem,“ říká matka. Zvláštní film, takové Kaino-Ábelovské, vzbuzující emoce. Včetně Gigiho prvního a posledního filmu. (26.09.2008)

Solino je rozhodně pěkný film, ale neoslinil mě tak, jak jsem očekával. Sice jsem byl vtáhnut do děje, ale ne natolik, abych se věnoval jen televizi a v půlce filmu si nezačal dělat čaj. Nemyslím ten pytlíkový, ale sypaný, který se musí zalít vodou o určité teplotě a danou dobu louhovat. Pár minut jsem se filmu moc nevěnoval s pocitem, že o nic důležitého nepřicházím. Možná byl problém v tom, že postavy bratrů byly moc ikonovité. Přehlížený bratr parchant, kterého občas nenávidíme a občas ho litujeme vs snaživý úspěšný sympatický bratr, kterého mají všichni rádi a plní se mu jeho sny. Zas tak černobílé to sice nebylo, ale zanechalo to na mě takový dojem. Přesto je Solino kvalitní film a jsem rád, že jsem ho viděl. V tomhle případě to stačilo jednou, ale nenechte se odradit na první pohled zdrcující kritikou. **** jsou v tomhle případě opravdu poctivé. (13.06.2008)

nijak zvlášť vyjímečný snímek, i když atmosféru měl docela příjemnou, takže jedno odpoledno zpříjemnit může. Herecky to taky bylo slušné. Dějově to však u mě haprovalo a určité chování postav mi chvilkami nesedělo. Navíc ta německá komunikace u italské rodiny...? Takže v celkovém hodnocení je to u mě na hraně 2-3 hvězdiček a na konec jsem se přiklonil ke slabým 3. (19.01.2012)

Teď právě "jedu" po Fatih Akinovi, tak zase další skvělý film. Něco mezi http://www.csfd.cz/film/8995-bio-raj-nuovo-cinema-paradiso/ a http://www.csfd.cz/film/30658-ulicka-zazraku-callejon-de-los-milagros-el/. Jak to v životě chodí, jak jsou 2 bratři, vychovávaní stejně naprosto jiní, jeden šikovný a hodný, druhý lotr od malička a jak se s těmito dispozicemi potýkají až do dospělosti... (10.11.2008)

Fatih Akin je v této době velmi spojen s jeho aktuálním počinem U zlaté rukavice, jenž si nese jednu pochvalu za druhou. Já jsem se ovšem zaměřil na jeho ranější tvorbu a sáhl jsem po Solinu. Snímek není špatný, příjemně šlapající výpověď o přistěhovaleckých problémech a vztahu dvou bratrů, jenž pod tíhou času dostává svému nepřekvapivému vývoji v šablonovitých kolejích hřejivě hořkých rodiných dramat. Krása Solina se musí hledat jinde, já ji třeba našel v režisérových kvalitách jeho práce a to i přes fakt, že snímek vizuálně vypadá jak z počátku 90. let než z počátku nového tisíciletí. Film má nečekaně nádhernou kameru, jež vypiplává každý druhý záběr svou jízdou po mizanséně, díky níž nabývá výjimečnosti a v přesně vyfrézovaných rámech zobrazuje Akinem určené dílčí prvky, jež bohužel samotný příběh nijak neobohacují. Za normálních okolností bych dal takových 6/10, jenže ta impozantní kamera a zdatnost v budování atmosféry Itálie, Německa a nátur obyvatel těchto rozličných narodů dávám 8/10. (16.03.2020)