Proti přírodě

Proti přírodě hlavně je, aby celej film pobíhal po plátně zmatenej týpek, co si věčně věků někde nechává kalhoty a oteploucha, takže dámy a vcelku zanedbatelná část pánů ten pohled zajisté ocení, ovšem když se chce v chatě pomilovat s náhodně se vyskytnuvší dívkou, nesundá jí ani podprsenku, takže my ostatní diváci si na svý nepřijdeme. Ale tak jako jeho škoda, mohl za to dostat hvězdičku navíc. Jinak při analýze jeho myšlenek člověk ocení staré přísloví, mlčeti zlato. Hlavní hrdina chce utéct od manželky, dítěte, práce, aby si mohl někde jinde najít práci, manželku a založit rodinu.. Tomu říkám fantazie. (06.06.2016)

Hodně dobrá ukázka toho, jak s naprostým minimem peněz, herců a všechno dokážete natočit zajímavý film se slušným přesahem. Hlavní postava je sice docela podivín a některé scény jakoby trošku kazí výsledný dojem, ale jako sonda do mysli unaveného třicátníka, který prostě jenom zmizí do přírody a v hlavě si nechává přehrát všechny jeho momentální dilemata, určitě dostatečně atraktivní a nenudící. Zároveň bych chtěl ocenit Oleho Giaevera, jelikož si Proti přírode napsal, zrežíroval i zahrál a to je opravdu úctyhodný kousek. Krátká a rychlá jednohubka s přesahem. (13.03.2016)

Proti přírodě aneb Svoboda je poznaná nutnost. Jsem relativně mladý otec, společensky neohrabaný a běhám po horách. Už při traileru jsem zaregistroval riziko, že by se mohlo jednat o film o mně. Částečně. Proklamovaná otevřenost hlavního hrdiny, prezentovaná vnitřním monologem, jehož prostřednictvím bilancuje a plánuje, jak celou svou partu kvočny a trpajzlíků pošle k čertu, šokuje jen ty, kteří proudem verbálního vědomí nedisponují, nebo mu nenaslouchají. Vývoj událostí však brzy naznačí, že překvapivé vnitřní výpovědi jsou prostředkem, jak zvýraznit možnou rozpolcenost člověka typu mladý otec - a nejspíš nejen jeho - ony ani ty matky nejspíš nejsou z monolitu, ale na to raději nemyslet. Nápad zasadit přemítání do nedotčené přírody podtrhuje zprávu filmu případně, možná ale až příliš doslovně. Příjemný coming of age film. Repríza po 7 letech usilovného otcovství. Změna hodnocení ze čtyř na pět. Kdyby to někoho zajímalo, ta tklivá skladba na 53:58 je klasický jazzový kus The Moon Is a Harsh Mistress Jimmyho Webba v podání norské zpěvačky bulharského původu Radky Toneff, album Fairytales (1982). Umělkyně zemřela pár měsíců po vydání alba předávkováním léky na spaní. (10.06.2015)

Klasický příběh o krizi středního věku v poněkud netradičním kabátku. Vyprávění formou monologu sice není zrovna novinka, ale zdejší vypravěč má svůj osobitý šmrnc. Proti přírodě nepřináší nic nečekaného nebo ohromujícího, jedním z nejsilnějších faktorů je určitě skvělá norská krajina, kterou jsem si ve filmu opravdu užívala. Celkově 75 %. (07.03.2015)

Je s podivem, že tento film už nenatočil někdo dříve. Možná lépe, možná profesionálněji, ale to by zase mohlo zastřít spontánnost, kterou se tento film rozhodně vyznačuje. A co je tady proti přírodě? V podstatě nic, i když hlavní (a jediný) hrdina je poněkud introvertní, ale u Skandinávců je to spíš pravidlo než výjimka. A kdo je hlavní hrdina? Maloměšťák! Zakotvený v práci a v rodině, si hledá svůj ventil, kterým by mohl občas upustit přetlak páry, který se v něm za týden zaběhnutého života naakumuluje. Jeho sny, vize, vzpomínky, a především neúprosné monology (jak změní to, co změnit nechce!), z něj dělají tuctového konzumenta. Ale v něčem má nad ním: chození o víkendech po kopcích je přece jen sympatičtější než opíjet svůj vnitřní hlas televizí, grilováním nebo chlastem. (26.04.2016)