Proti přírodě

Do pasti rodinného stereotypu a existenciální krize jsem se ještě uvrhnout nestihl, ale i přesto jsem s “hrdinou” děje soucítil a chápal parazitující myšlenkové pochody, jež ho nepřetržitě pronásledovaly (ve finále si - nejspíš - něčím podobným občas projde skoro každý během jakéhokoliv vážnějšího vztahu). Za mě super sonda do duše obyčejného introverta na pokraji krize středního věku. (05.05.2020)

Zdá se, že hrdinové filmů Oleho Giaevera to mají jasně nalinkováno: objeví- li se problém, pojďme (v tomto případě utíkejme) jej zkusit vyřešit do přírody. Zatímco předchozí Hora byla nesnesitelným artem plným náznakových dialogů, dlouhých vzájemných pohledů a trucovitých "odchodů" do samoty, zde je počet postav zredukován ze dvou na jednu, dialogy nahradil vnitřní monolog a posedávání za kameny močení do horské bystřiny či masturbace za stromem. Je to tedy o něco akčnější, ale pořád ne dost zajímavé na to, abych projekci nepovažoval za ztrátu času. (29.01.2016)

Hodně dobrá ukázka toho, jak s naprostým minimem peněz, herců a všechno dokážete natočit zajímavý film se slušným přesahem. Hlavní postava je sice docela podivín a některé scény jakoby trošku kazí výsledný dojem, ale jako sonda do mysli unaveného třicátníka, který prostě jenom zmizí do přírody a v hlavě si nechává přehrát všechny jeho momentální dilemata, určitě dostatečně atraktivní a nenudící. Zároveň bych chtěl ocenit Oleho Giaevera, jelikož si Proti přírode napsal, zrežíroval i zahrál a to je opravdu úctyhodný kousek. Krátká a rychlá jednohubka s přesahem. (13.03.2016)

Proti přírodě aneb Svoboda je poznaná nutnost. Jsem relativně mladý otec, společensky neohrabaný a běhám po horách. Už při traileru jsem zaregistroval riziko, že by se mohlo jednat o film o mně. Částečně. Proklamovaná otevřenost hlavního hrdiny, prezentovaná vnitřním monologem, jehož prostřednictvím bilancuje a plánuje, jak celou svou partu kvočny a trpajzlíků pošle k čertu, šokuje jen ty, kteří proudem verbálního vědomí nedisponují, nebo mu nenaslouchají. Vývoj událostí však brzy naznačí, že překvapivé vnitřní výpovědi jsou prostředkem, jak zvýraznit možnou rozpolcenost člověka typu mladý otec - a nejspíš nejen jeho - ony ani ty matky nejspíš nejsou z monolitu, ale na to raději nemyslet. Nápad zasadit přemítání do nedotčené přírody podtrhuje zprávu filmu případně, možná ale až příliš doslovně. Příjemný coming of age film. Repríza po 7 letech usilovného otcovství. Změna hodnocení ze čtyř na pět. Kdyby to někoho zajímalo, ta tklivá skladba na 53:58 je klasický jazzový kus The Moon Is a Harsh Mistress Jimmyho Webba v podání norské zpěvačky bulharského původu Radky Toneff, album Fairytales (1982). Umělkyně zemřela pár měsíců po vydání alba předávkováním léky na spaní. (10.06.2015)

„Vlastně bych teď měl jít pořád dál, až kam to půjde. Chci tu zůstat a nevracet se. Co když se beze mě budou mít líp? Musím udělat drastickou změnu. Skončit v práci, opustit Sigrid. Anebo prostě zmizet.“ Netušil jsem, že budu až tak moc splňovat cílovku filmu. Režisér ovšem dobře věděl, o čem točí. Snad jen škoda zcestného názvu, příroda tu slouží jako svobodný prostor k rozjímání, ne bojiště. Film je o myšlenkových pochodech hlavního hrdiny. Svázaného rodinným životem, a především společností. S touhou po svobodě, změně a samotě vedoucí k nalezení sebe sama, duševního klidu, chuti se znovu začít socializovat. Film o muži plném nejistoty, úzkosti, obav, domněnek, odcizení. O muži, co bilancuje nad ubíjejícím stereotypem, neschopností změny, mlhavým smyslem života a poznávajícím, co nakonec (zase) přijde. Právě závěr je nevyhnutelný (pominu mimózní scénu s lopatou). S pachutí vyměknutí a lítostí nad tím, co by člověk ztratil. Je kvůli tomu všemu Martin povrchní a sobecký? Dost možná. Intimně upřímný? Rozhodně. Za mě silné 4*. (27.06.2024)