Režie:
Agnès VardaScénář:
Agnès VardaHudba:
Michel LegrandHrají:
Corinne Marchand, Michel Legrand, Serge Korber, Jean-Claude Brialy, Sami Frey, José Luis de Vilallonga, Eddie Constantine, Yves Robert, Anna Karina (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Cléo (Corinne Marchandová) je mladá, krásná a obvykle bezstarostná zpěvačka s několika hity na kontě, která s napětím očekává výsledky biopsie. Obává se smrtelné diagnózy rakoviny a balancuje mezi panikou a sebedůvěrou, nadějí a zoufalstvím. Dvě hodiny se prochází ulicemi Paříže, kde potkává přátele, milence, kolegy hudebníky a náhodné kolemjdoucí. Cítí se však velmi izolovaná. Vše se změní, když narazí na vojáka, který míří do války v Alžírsku. Je to jediný muž, který s ní sdílí stejné obavy a úzkost z jejího osudu. (Cinemax)
(více)Videa (1)
Recenze (61)
Nepoznám veľa filmov, v ktorých funguje jednota času (niekedy spoločne s jednotou miesta a deja). Vlastne okrem Cléo iba Zinnemanov Na pravé poludnie. Cléo som videl pred polstoročím a Vardovej dielo ma veľmi príjemne prekvapilo. Bohužiaľ ho už nedokážem zohnať, aby som si oživil spomienky a tak som mu preventívne znížil hodnotenie na štyri hviezdičky a budem ďalej dúfať, že možno sa raz pritrafí. Potom k nemu napíšem aj riadny komentár a definitívne sa rozhodnem o hodnotení. ()
Zase jsem viděla jeden z filmů francouzské nové vlny. A navíc jsem viděla film od úspěšné režisérky, čehož je třeba si vždycky považovat. Cléo je zajímavá především díky své formální stránce - rozčlenění na kapitoly, odměření času, který sedí s časem filmovým, práce s hudbou, zvuky i kamerou... Mohla bych uvést nespočet příkladů, ale to si nechám na jindy. Cléo není tak zajímavá po dějové stránce, ale o to v nové vlně ani nešlo a je třeba to čekat. Film je však exemplárním příkladem cinéma vérité, studnicí nápadů a formálních experimentů, sondou do duše jedné Pařížanky, a za to je třeba jej oceňovat. ()
Novovlnově neuchopitelná anti-Amélie. Agnès Varda nebyla zapálenou cinefilkou jako režiséři z okruhu Cahiers du Cinéma. S filozoficko-uměnovědným vzděláním ji více než kinematografie fascinovala fotografie a malířství (malby Hanse Baldunga Griena byly významnou inspirací pro obraznost filmu). Možná i díky tomu vyniká její druhý celovečerní počin svébytným uchopením tradičních forem vyprávění (sama svůj způsob tvorby nazývala, jako kdyby šlo o psaní knih – „cinécriture“). Ty nejsou ani zesilovány, ani programově porušovány. Namísto osvojování nebo znevažování filmového jazyka druhých si režisérka vymýšlí vlastní způsob, jak nám sdělovat informace. Přes její tvůrčí zakotvenost v dokumentární tvorbě nejde o intiutivní režii na způsob Jeana Rouche. Cléo má pečlivě promyšlený koncept, jehož zdánlivé nabourání některými nečekanými odbočkami slouží vyprávěcímu rytmu. ___ Nepravdivý údaj o době trvání hrdinčiny odyseji (cinq à sept bylo dřívější synekdochické označení pro návštěvu hodinového hotelu) slouží k rozehrání vypravěčské hry s dvěma časy, subjektivním a objektivně plynoucím (na který nás pravidelně upozorňují hodiny v mizanscéně). Tato časová dualita je opodstatněna celoživotním zájmem Vardové o vztah mezi subjektivitou jedince a objektivitou prostředí, které spoluutváří naši identitu. Vždy usilovala pojmenovat při jednom individuální i širší společenské problémy, resp. styčné plochy mezi nimi. ___ Segmentace do třinácti kapitol je vzhledem k nedodržení standardní dramatické struktury (expozice, komplikace, vývoj, klimax) pochopitelná – pomáhá udržet svižné tempo vyprávění. Obdobnou funkci interpunkčních znamének plní tři delší intertextuální vsuvky – rozhlasové zpravodajství (sloužící také k dokumentaristické kontextualizaci dění), píseň a krátká groteska Snoubenci z mostu MacDonald (která je i díky drobným rolím Godarda, kvůli jehož krásným očím prý Vardová celý kraťas vymyslela, Karinové nebo Brialyho zdaleka nejcinefilnější sekvencí filmu). Píseň zároveň přemosťuje „pasivní“ první a „aktivní“ druhou polovinu filmu. ___ Až do smutné písně Sans toi (napsané Michelem Legrandem), během jejíhož zpívání si hrdinka uvědomí prázdnotu svého života a pozici oběti, do které byla částečně dotlačena okolím, je Cléo pouhým objektem s krásným povrchem a žádným obsahem. Pozorována druhými a – díky všudypřítomným zrcadlům – s uspokojením pozorující sebe samou (nejvíce ji rozzáří výloha plná klobouků). Hlas, včetně vnitřního komentáře, patří druhým. Stejně tak střed záběru, který Cléo svým půvabem jen doplňuje, ale nikdy mu nedominuje. Ve druhé polovině se převlékne z oslňující bílé do pochmurně černé, sundává panenkovskou paruku a nasazuje si tmavé brýle, které ji umožňují voyeursky sledovat a přitom nebýt sledována (skrytí očí druhým znemožňuje nahlédnout její identitu). Ani později, po odložení brýlí, pohledy pouze nepřijímá, ale také opětuje. Kamera konečně přejímá její hledisko a dovoluje jí, aby viděla jako objekty někoho jiného (návštěva sochařského ateliéru). ___ Cléo se začíná bránit. Začíná používat svůj hlas a ovládat strach, který ji dosud paralyzoval. Dosavadní tušení smrti je vytěsněno mateřským motivem (matky s kojenci, děti na hřišti), myšlenkou na život. Použít feministický slovník, protagonistka ve druhé polovině filmu přejímá kontrolu nad svou reprezentací. Přestává podléhat melodramatické pasivitě, mění způsob nahlížení na sebe samou. (Zatímco ostatní ji vidí stále stejně, jak dosvědčuje vojákem darovaná kopretina, symbol obdivu k ženské kráse.) Neradostné sdělení ze závěru tohoto městského road-movie není nakonec tak zdrcující nikoli jen díky neokázalé formě jeho podání, ale hlavně zásluhou změny paradigmatu. Cléo po obkroužení Paříže (její trasa víceméně opisuje kruh) již není aktérkou tragédie, které se lze jedině poddat. Našla v sobě sílu bojovat a sama kontrolovat, do jakého žánru bude její život spadat. Jak ale varuje povaha její nemoci – o plnou kontrolu rozhodně nepůjde. 90% Zajímavé komentáře: Radko, Sharlay, Anderton () (méně) (více)
"Filmy jsou život s vystříhanými nudnými částmi," prohlásil jednou Alfred Hitchcock a jeho teze je dokonale aplikovatelná na jeden z nejzajímavějších filmů francouzské nové vlny, který natočila "babička francouzské nové vlny" Anges Vardová. Přestože název jasně říká, že budeme sledovat dvě hodiny ze života titulní hrdinky, která putuje ulicemi Paříže a čeká na výsedky vyšetření, ve skutečnosti má film hodinu a půl s tím, že poslední půlhodina je na doplnění ze stran diváků. Vardová totiž rozlišuje mezi časem skutečným-dokumentárním, který se čas od času zjevuje na obrazovce a divák si tak může skutečně vyzkoušet, že to na sekundu vychází, a mezi tím filmově-fikčním, který pojímá impresionisticky. Pokud se má brát v potaz rčení, že postava se na začátku filmu zrodí a s jeho koncem umírá, Cléo od pěti do sedmi je čestná výjimka, které na výsledném hodnoceni ubírá fakt, že dialogy jsou v některých chvílích nepatřičné a že malé epizodky s výběrem klobouku či vložená krátká groteska s účastí Godarda, Kariny a Constantinea na sebe strhávají pozornost a odvádí tak diváka od celku. Vardová prohlásila, že "Feminismus může být zábava" a Cléo od pěti do sedmi je toho zářným důkazem - už kvůli užití odrazových ploch (hrdinka je utvářena prostředím a proměňuje se v rámci něj) a nádherném nasnímání míst, při kterém se nezapře, že Vardová bývala fotografkou. ()
Agnes Varda si nesie etiketku feministickej režisérky. Skôr by som v spojení s ňou použila "ženskej" režisérky - najmä pokiaľ sa vám slovko "feminizmus" spája s jeho radikalizovanou pragmatickou formou. Varda je feministická, pokiaľ si pod týmto prívlastkom predstavíte niekoho, kto sa zaoberá tým, čo ženy zaujíma a trápi. Vždy na hrane medzi dokumentárnym a hraným, vždy osobná a zároveň dištancovaná pozorovateľka. Tak aj Cléo od 5 do 7 je filmom (nielen) o ženských obavách a poverách, ale o obavách ak nie sveta, tak aspoň Francúzska. Zároveň je tematizáciou filmu ako takého. Hravé, inteligentné, krehké a silné. Racionálne intuitívne a intuitívne racionálne.Tiež jeden z filmov, do ktorých som sa zamilovala na prvý pohľad. A na každý ďalší ešte viac. ()
Galerie (73)
Zajímavosti (11)
- V roce 2012, 50 let po svém uvedení, byl film restaurován: 2K skenování (formáty DCP a 35 mm) francouzskými filmovými archivy/CNC, laboratořemi Digimage a Elude pro zvuk. Agnès Varda dohlížela na kalibraci. (classic)
- „Natočila jsem tento film, abych producentovi Beauregardovi dokázala, že dokážu natočit film, který stojí méně než 50 milionů starých franků (500 000 nových franků),“ uvedla Agnès Varda. V roce 1962 činily průměrné náklady na francouzský film 2,37 milionu franků, zatímco v roce 1969 to bylo 2,58 milionu franku. (classic)
- Agnès Varda chtěla natočit film 21. března, aby zachytila nádherný přechod ze zimy do jara v Paříži, kdy se zahrady mění z perokreseb na impresionistické malby. Z finančních důvodů mohlo natáčení začít až 1. června a bylo dokončeno o osm týdnů později. (classic)
Reklama