Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Filmu, který jako jeden z prvních odstartoval novou vlnu ve Francii, dominují dva ostře protikladné charaktery. Venkovan Charles je plachý introvertní typ a horlivý student, zatímco jeho pařížský bratranec Paul je rozený bonviván, který myslí jen na večírky a dráždivé milostné avantýry. Studiem se vůbec nezatěžuje, a přesto úspěšně složí zkoušku, zatímco dříč Charles propadne. Když v úvodní scéně přijížděl do Paříže, vnímal okouzlenýma očima barvitost města, stejně jako později bohémsky vedenou domácnost i život Paula a celé jeho společnosti. Atmosféra líčení se však postupně mění, přibývá úzkostných tónů, Charlesova vyhlídka na lásku, přátelství a právnický diplom se převrací v sérii zraňujících proher. Paulův byt, jenž se nejprve zdál nadějeplným útočištěm, se nakonec stane děsivou pastí, z níž není úniku. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (16)

Sandiego 

všechny recenze uživatele

Pařížská zlatá mládež nastupující šesté dekády je téma, které jde vždy trochu mimo mě. Nedokážu se s postavami ztotožnit, připadají mi povýšenecké a vyprázdněné, jejich hodnoty jsou mi zcela cizí. Proto problémy a dilemata, které postavy těchto filmů řeší na mě nemají kýžený dopad, jsou to pro mě pseudoproblémy. U Bratranců jsem vnímal tento můj subjektivní přístup dosti palčivě, nenašel jsem ve filmu žádný hlubší smysl než jednoduché zacílení k dosažení paradoxní situace, která je vyřešena z hlediska postav dosti neuspokojivě. Základní ideu díla se mi pochytit nepodařilo a asi skutečně nebylo účelem na ni nezávazné dění vystavět. Spíše zajímavý náhled do rodící se "kultury", na svou dobu bezesporu svěží a vzrušující, pod tím vším však prázdnota (že by průnik existenciální nálady?). ()

Mulosz 

všechny recenze uživatele

Stylove cisty film, presne dle konvenci francouzske nove vlny. Pouzito je renoirovske pohyblive ranovani, kdy ram kamery nesleduje postavy, nybrz postavy sleduji ram, vchazi do nej a nejakou dobu v nem vydrzi a posleze zase odejdou. Pri rozhovorech nejsou uzity klasicke figury zaber-protizaber, dialog je sniman jako celek na jeden zaber, kdy vsichni jeho akteri jsou v ramu. Pribeh je podan velice zvlastni formou, ktera nemusi byt stravitelna pro kazdeho. Sledujeme zajimavou neprimou umeru mezi postavenim obou hlavnich hrdinu. Cim vice Charles klesa na mysli, tim vic roste naskok Paula, ktery si vsak neziskava pro ferovymi prostredky. Ke sledovani tohoto filmu je potreba recepcni aktivity divaka, bez ni tento filmovy zazitek nefunguje. ()

Reklama

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Po svém skvělém vstupu do světa filmu (u Krásného Serge jsem si odpustil komentář, abych do něj nevnášel další zbytečná slova ) by nebylo fér (i když ani ve filmu se moc fér nehraje) chtít od Chabrola, aby vzápětí natočil film stejně dobrý nebo snad ještě lepší. U Bratranců je zajímavý diskurs "ztotožnění", který sdílím spolu se Sandiegem***: "Pařížská zlatá mládež nastupující šesté dekády je téma, které jde vždy trochu mimo mě. Nedokážu se s postavami ztotožnit, připadají mi povýšenecké a vyprázdněné, jejich hodnoty jsou mi zcela cizí…" Postavy Paula a Charlese jsou příliš vyhraněné, a v tom smyslu i příliš obecné; divák je jimi sevřen z obou stran a jeho vlastní manévrovací prostor je tak příliš omezen. ()

raroh 

všechny recenze uživatele

Latentní obdiv k fašismu (či nacismu) nemohl ani jinak než tragicky skončit, navíc podán téměř formou romantické opery (využívající ale i klasické - za doprovodu Mozarta) s hudbou od Wagnera (což se samozřejmě pro obdiv k fašismu samo nabízí) z Tristana a Isoldy (stejný motiv použil Buňuel ve svém zpracovnání Na větrné hůrce). Jen mě překvapuje, že Chabrol byl napadán z nekritického postoje k zobrazovanému, nemohu si pomoci, já kritiku vnímám jako velmi silnou. ()

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Les cousins předznamenávají pozdější Chabrolovy Les godelureaux svou anarchickou rozpustilostí, která v obou filmech primárně tryská z postav, které ztvárnil Jean-Claude Brialy. Různost těchto podobných antihrdinů, dravých, divokých, egomanických, neetických - a pustých přitom také oba filmy odlišuje: starší z nich je lidštější. V komornějších záběrech se tvář mladého požitkáře zasmušuje nejen nad bezprostředním zneklidňujícím podnětem v otázce, jak jej řešit, ale i nad životem samým, a všechny tyto nápovědi se zkoncentrují do závěrečné trpké pointy. Přes velkorysou délku však tomuto snímku chybí hlubší psychologické propracování vedlejších postav - bohaté (místy až revuální) dění tak působí mechanicky, zákonitě, nemotivovaně, což vyvolává otázku, zda-li mu režisér nevěnoval až moc prostoru - zda snad i jej ona vizuální přitažlivost uvolněné Paříže konce padesátých let nezasáhla natolik, že ztratil s distancí i míru. Tváří v tvář bytostí propadajících do cizoty a nicoty ale nemůže být sladká krása Pařížanek omluvou. Dodávám, že v rámci Chabrolovy filmařské „mythologie“ tento film (herecky) parafrázuje jeho debut: dokonale převrací původní poměr Brialy - Blain. Ve scénách, v nichž se utvrzoval a problematizoval poměr obou bratranců jsem se neubránil, abych za nimi neviděl jejich „starší“ stíny. Jsem bezmála přesvědčen, že s tímto efektem Chabrol pracoval, a rozhodně to filmu přidalo. ()

Galerie (12)

Reklama

Reklama