Dellamorte Dellamore

Skvelé a vskutku originálne dielo. Jedna z najčiernejších komédií akú som mohol vidieť vsádza v prvej v polovici hlavne na obľúbených zombiekov, a tá druhá je surealistický mindfuck. Celé je to popretkávané technicky dokonalými zábermi, ktoré pôsobia na diváka priam magicky, hlavne kvôli neopozeraným uhlom pohľadu. Ako ďalšie ťažké plus vidím v krásnej symbolike motívov lásky a smrti, ktoré sa neustále miesia do seba spolu s otázkami o nejakom tom zmysle života, keď aj tak všetci skončíme pod zemou. A Rupert zahral undertakera bravúrne, proste drsnejšieho flegmoša, len tak skoro nenájdete. Silno zaslúžených 5*. (05.10.2011)

Pre obyčajných ľudí je cintorín posledným miestom odpočinku pre zosnulých. Pre Francesca Dellamorteho domovom či náplňou práce riešenia každo"denných" starostí. Udržať mŕtveho v hrobe je čoraz náročnejšie. Jedného dňa spozná počas pohrebu krásnu mladú vdovu. Takmer ihneď sa zamiluje. Keď už sa zdá že v ceste za ich láskou nič nestojí, a ich telá počas nočného milovania navždy splynú v jedno, vychádza na zemský povrch zosnulý manžel, ktorý si chce zobrať späť to, čo mu za života "patrilo". Uhryznutá Francescova láska vstupuje do sveta "nemŕtvych". To však ani z ďaleka nebude najväčší problém, ktorý bude musieť Dellamorte vyriešiť. Rómeo Júliovský podtón cítiť na míle ďaleko. Minimálne jeden užívateľ, užívajúci meno hlavného hrdinu bude z môjho komentáru "nešťastný". Je mi ľúto, no z Talianska mi chutí akurát tak kuchyňa. Napriek tomu, že je snímok vďaka príbehu pomerne originálny, k nedeľnému stolu si túto "tutti-frutti" košeľu v novšom strihu 90' rokov neoblečiem. Nedokážem si pomôcť, no mňa tento horor, ktorý je návratom k starým "brakom" proste nebavil. Sucho konštatujem, že nebyť gore a ľahkého erotického nádychu ktorý je pre Talianov rovnako prirodzený, ako pizza na tanieri, nebolo by načo spomínať. Nesadla mi forma vtipu ani pointa sklamaného, nedoceného človeka okolím. No nakoľko má snímok úctyhodných 75%, budem to zrejme Ja, čo som ho dostatočne nedocenil. Je mi ľúto, no ja som si tých mnoha plusov proste nevšimol. Keď "Dellamorte Dellamore" porovnám s iným talianskym hororom so zombie tématikou ("Demons"), ktorý má síce o dosť prostejší dej, a je bez pointy, presto všetko je pre mňa jednoznačne víťazom, ktorý ponúkol väčšiu zábavu. A teraz si uvedomujem, že ešte aj k tej tretej hviezde sa musím poriadne prehovárať. Ale viete čo? Za pokus o hranie a dramatizáciu, berte si ju - 54,99%. (24.09.2014)

Michele Soavi získal asistentské ostruhy na Demons Lamberta Bavy a v Dellamorte Dellamore (aka Cemetery Man) už naplno projevil svůj vlastní talent. ____ Ten se projevuje romantickou poetičností, cynickým vtipem i kinematickou virtuozitou. Ruppert Everett, hrající správce hřbitova, jemuž probouzející se mrtvoly narušují milostný život, vypadá jako prokletý básník a jeho příběh je jakousi zombie verzí orfeovského mýtu, o lásce, která překonává smrt. Zamilovaný nebožtík, jak by se dal titul přeložit, je (v kontextu žánru zcela výjimečně) krásný, velmi brutální a vtipný film (což je pro žánr typické). Ostatní Soaviho dílka jsou vedle Dellamorte Dellamore sotva poloviční. ________ Podmanivé jízdy kamery, smysl pro expresivní úhly, detaily a vizuální pointy, to všechno umí Soavi zúročit tím nejlepším možným způsobem. (Např. hned v úvodu hlavní hrdina vychází ze sprchy a někdo klepe na dveře. Otevře je, venku stojí bledý muž s knírkem. Pohledem mu sklouzne na ruku s nehty od čerstvé hlíny, detail na ucho, po němž leze mravenec, střih - napřažená pistole. Suše a beze slova mu vystřelí mozek z hlavy a jde zvednout zvonící telefon. V pozadí dveří je přes uvolněný výhled padlého těla vidět světélkující hřbitov.)__________Jde o snad jediný zombie horor, který tak pečlivě dbá na obrazovou kulturu. Možná je to proto, že jeho styl (světlo a studiové dekorace) odkazuje k filmům, předcházejícím divoká, nezávislá a drogově odvázaná 60. léta, a shlíží se spíš v tradici nejslavnějšího období Universalu a RKO (tj. 30. a 40. letech). Zároveň si z této tradice trošku utahuje a navíc má dost dynamiky, aby se vyrovnal zběsilým splatterům jako Evil Dead a Braindead. A úplně navrch k tomu má ještě v hlavní ženské roli italskou Pamelu Anderson, Annu Falchi, dokonale ikonickou, s uzlem vlasů a la Hitchcockovo Vertigo, který si v erotické scéně na náhrobku svého otce rozpustí a odhalí se před námi v plné nahotě.____________________________ Časoprostor tohoto upřímně kašírovaného snímku připomíná mikrokosmos těžítka, v němž sněží umělé vločky, což je obraz, jímž vyprávění začíná i končí; obraz, který je i emblémem stylu Soaviho vyjadřování. Nikdy bych neřekl, že zombie film může být i přes záplavy krve tak něžný. (01.02.2009)

Film se rozjíždí jako regurelní hororově komediální akčňák o kosení zombie,ovšem po 14 minutách začína míchat žánry jako na běžícím páse....drama,horor,komedie,mysteriózní,psychadelický,romantický,soft porno.... :-D Prazvláštní mix,o kterém si prakticky můžete myslet cokoliv,jelikož příčiny nemají následky a následky nemají příčiny :-) Rupert Everett podává,troufám si říct životní výkon,hláškuje o sto šest a černý humor jeho povaze není cizí :-) Do toho si přidejte luxusní béčkovou atmosféru ´´80tých´´ let a přenádhernou Annu Falchi a máte téměř dokonalý psycho film,který když skončí...tak záleží jen na vás,co si pod ním představíte a jak si ho vysvětlíte :-) První promítání na našem bratrském festivalu ´´Otrlého Diváka´´ a vskutku...nemohli jsme začít lépe :-D 85%. (23.07.2011)

Přiznám se, že před zhlédnutím Dellamorte Dellamore, bych si ani v tom nejdivočejším snu nedokázal představit spojení zombie horor - Martin Heidegger. A ono nejenže existuje, ale je taktéž plně funkční. Na obzvlášťe vypečeném hřbitůvku v italském městečku Buffalora, exceluje Rupert Everett v roli hrobníka, sázejícího jednu marlowovskou hlášku za druhou stejně elegantně, jako (více či méně) mrtvé do hrobů. Černá komedie zhruba ve dvou třetinách přechází do mimořádně působivého existenciálního dramatu, kde jsou, mimo výše zmíněného Heideggera, často velmi svérázně parafrázováni a interpretováni myslitelé jako F. Kafka, K. Jaspers aj. Film v závěrečné půlhodině akcentuje, dle mého názoru, především zásady filosofie existence, nežli existenciální filosofie, domnívám se, že A. Camus a především J. P. Sartre, by ze závěrečné scény příliš radosti neměli. Otázkou pochopitelně je, zda by vůbec nějakou radost projevili. Inu, snad jen v případě, že by byli (pře)pohřbeni v Buffalora. A rozhodně nesmím zapomenout na jednu zásadní věc - výtečná hudba (Riccardo Biseo & Manuel De Sica). (03.10.2007)