Fantastická zvířata: Grindelwaldovy zločiny

Svět HP je barevný, pohádkový a nabízí tolik možností... přesto jde Rowlingová a spol směrem, který mě nebaví. Proč? Grindelwald je pro diváka stále "ten zlý", ale pořádně se nedozvídáme, co tak hrozného udělal (jaké jsou jeho zločiny? Proč po něm všichni jdou a bojí se ho? Umělá aura bez argumentů...). Mlok je sympaťák na okraji společnosti, který má radši zvířata než lidi (a to těch zvířat tady je dost málo a navíc je jejich role zase o něco menší). A do toho všeho staronové postavy a příběhy, které nemají tu potřebnou kvalitu. Děj je hrozně utahaný, dvě hodiny sledujeme pobíhání často zbytečných postav (jakou má Tina roli v tomhle díle?) a na závěr dostaneme, co jsme čekali, čekání na další díl. Vizuální pojetí je fajn, ale Paříž teda mohla být výrazně zajímavější a celkově jde o odškrtnutou povinnost tvůrců, kteří teď mohou pokračovat v sérii, která začíná být čím dál více jen pro opravdové potterfans. To je podle mě hrozná škoda. (22.11.2018)

Spektákl tak moc ušitý trpělivým potterofilům na míru, až mě ničí, že nemá šanci být srdcový pro kohokoli jiného. Je v něm totiž všechno, ale většina z toho v tak stopovém množství, že kdokoli, koho neuspokojí fakt, že se snad z poloviny jedná o náhled do historických rovnoběžek a genealogických výzkumů, musí zůstat zklamaný. Opět nás po světě čarů i nečarů provádí nejintrovertnější akční hrdina všech dob, ale lidem, kteří předchozí dva roky nestrávili zkoumáním roztodivných fanouškovských teorií, nestačí momenty, kdy je nové druhy zvířat chtějí opět okouzlit na sto a jeden způsob. Divácký svět totiž zcela pochopitelně začal zapomínat a za další dva roky na tom bude ještě hůř. Jakkoli Grindelwald parádně přikládá do ohně napětí a očekávání, nejde tentokrát o obvyklý uzavřený dramatický oblouk, jak jsme z kouzelnického světa zvyklí. Natvrdo se počítá s tím, že si divák dobře pamatuje i ty pomíjivější z emocionálních chvilek prvního dílu a pro díl třetí se zase ponechává velmi vratká půda ostře otevřeného konce, tedy vyprávěcí zrady pro bradavickou ságu neznámé. Zmatek publika chápu, není možné se obrátit do knih pro náznaky odpovědí, což mnozí z nich pořád berou od JKR jako zradu. Já ne, protože zůstávám nadmíru vděčný za to, že se nám tenhle svět zas a znova může otevřít a při obrysech nejkrásnějšího hradu jsem dojemnou nostalgii téměř nerozdýchal. Změna obrazu definitivně dokonána, neplecha ukončena. (03.12.2018)

Čekal jsem veleprůměrnou kouzelnickou výplňovku a světě div, ono se nakonec zadařilo. Fantastická zvířata 2 pochopitelně trpí syndromem jednoho z mnoha dílů velké ságy - podobně jako šestý Harry Potter, třetí Kapitán Amerika nebo sedmé Star Wars zkrátka nejsou pro někoho, kdo zabloudil do kina a chce soběstačný blockbuster. Pokud je však berete jako další návrat do známého světa, jenž vyřeší hrstku velkých otázek, aby mohl nastolit pár ještě zásadnějších, je to překvapivě osudová podívaná, která je "rowlingovská" až do morku kostí. Co přesně to znamená? Že je to na jednu stranu absolutní fan-service, na druhou ale film přetéká kouzelnickou hravostí a zůstává přesně v té outsidersko-hravé zóně, která tak šlapala u prvního dílu. Řemeslně to je od začátku do konce nádhera, směřování k potterovské sáze funguje, o zábavu se zvířaty není nouze... v jádru je prostě všechno na svém místě. Jen tu holt některé postavy vyfasovaly krátkou sirku (Creedance, Théseus...) a celý prostředek je tak zamotaný a utahaný, že to leckdo nerozdýchá. Pak ale nastoupí finále a... krucinál, už aby tu byla trojka, čtyřka a pětka! (7/10) (14.11.2018)

Tak se nám nejbezskrupuloznější neumětelská vykradačka snad všeho s anotací fantasy, co kdy bylo napsáno opravdovými spisovateli, vrhla kvůli naprosté absenci vlastní fantazie nejen ještě i na Nekonečný příběh, ale také na klasika českého divadelnictví a největšího Čecha všech dob. Na závěrečném rodinném shledání typu „Kredenci, já myslela, že jsi můj bratr, a tys zatím sestřenice tety bratra nevlastní neteře našeho pěstouna!!! Také bych se měla k něčemu přiznat. Nejsem ve skutečnosti tvoje snacha, nýbrž třetí syn dědy nevlastního bratrance kouzelníka Pokustóna, a to byl negr…“ by tu zlodějskou krávu Zdeněk určitě podojil o nějaké ty tantiémy. Jinak se oproti ještě tak tak vydržitelné jedničce tentokrát jedná o naprostý sračkol a uměle natahovaný zmar, kde z neinvence naprosto vymačkaná Rohlíková ve snaze o vlastní mykologii prostě narvala do jednoho hrnce všechny své vyčorované patozvratky, kvapně promíchala s hovny a nechala dvacet minut rychle zapéct v troubovi na 200 stupňů, jen aby se svým nabubřelým egem ještě neskončila na smetišti špatně napsaných plagiátorkých braků, kam od počátku zaslouženě patří. Zmar, ve kterém přes dvě neúnosné hodiny straší Hnusák Edý, dělá teploušské „čárymáryfuchty“ na dozajista nechutně přeplaceného Deppkoidního Jeníka, jenž se jen tak bezcílně brodí kolem s bílým okem v koženém xichtě slaboduchou nudnou vatou a otráveně pulíruje Grünwalda, do čehož se sem tam násilně vsere nějaké to lostomiloušké žvížátko jako čínský Falko nebo Millerův hmyzožravec, aby mohly debilní děti nadšeně zaplácat pokřivenýma ručičkama. Už dost! Někdo by už měl té pizdě konečně polámat pastelky a zavřít ji do jejího tolik oblíbeného klecového lůžka, aby už svými otřesnými kopírkami nekurvila dětem stylistiku a vkus. (03.01.2019)

Snímek láká zejména na tři roviny: je tu akcent na tezi, že pokud se k jinakosti stavíme nenávistně, plodí to jen další nenávist a vyzývá, abychom se naopak z jinakosti radovali. To je myslím pro daný žánr nejpovedenější rovina. ___ Za druhé jsou tu poutavé backstory jednotlivých postav (figurek), zasazené do neodolatelně nostalgického světa čar a kouzel (hrací plochy). Snímek ale selhává samotným pohybem těchto figurek po dané hrací ploše. Já například chápu, že J. K Rowling dostala skvělý nápad zajímavou postavu A dostat do zajímavé situace B a v důsledku toho projít změnou k velezajímavému stavu C. Jenže samotný ten pohyb A prostřednictvím B do C je strašně nevěrohodný. ___ Třetí rovinou snímku je snaha o analýzu a popsání anatomie zrodu zla. Zde Rowlingová selhává naprosto a zmůže se jen na povrchní a nefunkční konstrukce, které prozrazují jen to, kde jsou její scénáristické limity. (15.11.2018)