Já, Earl a holka na umření

Ne, z Me & Earl & the Dying Girl se (tedy aspoň si to myslím) nestane druhá Americká noc nebo 8½, ale to vůbec nevadí, protože láska k filmovému médiu je z něj cítit minimálně stejně silně jako ve zmíněných klasikách. Ne, vážně není moc pravděpodobné, že by ti dva mladí středoškoláci, kteří tvoří dvě třetiny hlavního hereckého trojlístku, znali a zbožňovali tolik legendárních, občas i poněkud zapadlých evropských a amerických snímků a navíc jim tak kreativním způsobem vzdávali hold (na to jsou až moc normální, ačkoli podle zvyklostí coming of age snímků, jejichž DNA základní příběhová kostra Me & Earl & the Dying Girl rozhodně nezapře, do kolektivu svých vrstevníků nezapadají a až na několik excentriků, podivínů a samozřejmě pohodového a chápavého učitele jsou pro většinu okolí víceméně neviditelní), ale z každého záběru je cítit, že samotní tvůrci trpí cinefilstvím v posledním stádiu a klidně by ho mohli přenášet jako nevyléčitelnou chorobu. Tak nějak se nedokážu dopátrat, komu je tenhle film vlastně určen; starší diváci snímek po přečtení synopse a priori zavrhnou jako zábavu čistě pro lidi, kteří stejně jako protagonisté právě stojí na prahu dospělosti, náctiletí zase asi moc nebudou chápat tu spoustu filmových narážek, citací a poct a bude jim unikat, proč hlavní hrdina občas pronáší věty s divným německým přízvukem a co – pokud vůbec něco – na tom má být vtipného (a to ani ti, pro něž je angličtina hlavním jazykem, u nás to pak vyšumí úplně). Ale až uslyšíte, jakým způsobem Thomas Mann vystihl dikci Wernera Herzoga (který bude pravděpodobně velkým oblíbencem režiséra či scenáristy / autora knižní předlohy, kterou jsem nečetl a ani ji neznám), okamžitě vás napadne, že by mohl z fleku namluvit režisérský komentář k některému z Herzogových snímků, kdyby mistr nedej bože ležel na smrtelné posteli a osvětlení jeho uměleckých záměrů běžným smrtelníkům by bylo jeho posledním přáním. (18.09.2015)

Osobitý a netradičný film na tému, ktorá bola vo filmoch rozobratá snáď zo všetkých možných strán .. a predsa je úplne iný. Na konci mi zostalo tak nejak smutno, ale zároveň aj dobre. Páčila sa mi kamera, herci, muzika a učiteľ dejepisu. Keď sa trošku pritlačilo na vážnejšiu strunu, ten film bol dokonalý. (09.10.2015)

Áno, bolo to niečo iné ako typické drámy, ale tento pseudo-sarkastický štýl ma svojim spôsobom moc veru neočaril. Čo sa týka ústrednej trojice, tak mi v podstate dosť liezlo na nervy ich "svojské" správanie - Greg a jeho ego-irónia, Earl a jeho ľahostajnosť voči všetkému, no a umierajúca Rachel, ktorá si tak protirečí, že človek ani nevie či vôbec stojí o akýkoľvek záujem. Hm, čo ja viem, celé to bolo akési divné. Ale jedno treba vyzdvihnúť - a síce tú anti-klišovosť, ktorá bola snáď najväčšou prednosťou tohto filmu. Ale inak nič svetoborné, pre mňa priemer. (09.10.2015)

Naprosto průhledná, obyčejná citová vydíračka, s naprosto nesympatickým hlavním "hrdinou" v hlavní roli. Ne, nesympatický je slabé slovo, hnusný odporný spratek, mající sebe samotného za středobod vesmíru, plus trpící mylnou představou, že je strašně divný (což neni, je jen velmi, velmi otravný, a každá hláška, nebo grimasa - a že jich tam má - je k rozzuření) a tím pádem asi jedinečný.... To není ani drama, ani komedie (ty filmy, co vytvářel se svým kamarádem nebyly vtipné - pousmála jsem asi asi dvěma nápadům, ale na tom se bohužel nedá stavět), spíš mi připadalo, jako by někdo rozředil jeden díl "Gilmorek", do hlavní role místo holek dal kluky, do další role nacpal holku s leukémií, aby to trochu vzalo "za srdíčko" a pokusy o ostrovtip (Gilmore Girls) nahradil pokusem o bizarnost. Nechápu tak vysoké hodnocení, a nechápu, jak to může někdo někomu doporučit. Filmů na toho téma, podobně zpracovaných, a možná i lépe, už tady byly desítky.... Předvídatelná, plytká ždímačka emocí, u které je navíc celkem jasné, že dopadne špatně. Spoiler! Ha! (04.04.2016)

Vy-ni-ka-jí-cí nezávislý filmový crossover mezi teenagerskou komedií ze střední, subžánrem romantické komedie/dramatu s nevyléčitelně nemocným a kreativní výtvarně invenční art crazy komedií, jaké točí třeba Michel Gondry, jehož Prosíme přetočte se snímek motivem ,,švédování" filmů podobá nepominutelně. Dva amatérští filmaři, tentokráte v pubertálním věku, se značnou slabostí pro artové klasiky světové kinematografie, a jejich spolužačka s leukémií, tenhle rámec tu byl již nespočetněkrát, ovšem Alfonso Gomez-Rejon k němu přistoupil překvapivě originálně - nesentimentálně, nepodbízivě, bez citového vydírání diváka. Zajímavá je formální složka, kupříkladu zakomponování pásma animace do struktury filmového vyprávění, připomínající třeba nedoceněný Jenningsův snímek Malý Rambo, postmoderní narace a struktura díla, členění na kapitoly, výborná minimalistická hudba Briana Ena... Esence amerického nezávislého filmu... (02.11.2015)