Režie:
Piotr SzulkinScénář:
Piotr SzulkinKamera:
Witold SobocińskiHudba:
Jerzy SatanowskiHrají:
Jerzy Stuhr, Krystyna Janda, Mariusz Dmochowski, Kalina Jędrusik, Marek Walczewski, Jan Nowicki, Henryk Bista, Leon Niemczyk, Adam Ferency, Mariusz Benoit (více)Obsahy(1)
Po atomovém výbuchu přebývá komunita lidí v obřím podzemním krytu. Mezi tyto zbídačené existence vypustí hrstka vojáků velících krytu báchorku, že brzy přiletí "Archa" a všechny zachrání. Hlavní hrdina, jakýsi "velitel propagandy", prochází tímto labyrintem naprosté bídy i bizarních figurek, snících o zázračné Arše, a zatímco i on hledá způsob, jak sám sebe zachránit, kupole krytu se pomalu, ale jistě rozpadá. (Ertai)
(více)Recenze (33)
Místy podmanivá depresivní atmosféra, ne zrovna špatný (byť dost jednoduchý) příběh a fakt, že to rozhodně není blbé z tohoto filmu dělá záležitost, která minimálně za zhlédnutí stojí a která mě osobně celkem sedla. Celé je to vlastně podobenství s několika zajímavými symboly (přirovnání přeživších lidí k neustále praskajícím a padajícím kachličkám), které sice drží pohromadě, ale podle mě všechno bere až moc černě. V určitých chvílích mi to dost připomnělo Massebu, ale na rozdíl od ní se člověk u toho neunudí. Mě osobně se ještě líbila kameru, která sice je hnusná, ale přesně taková měla být, tak i zapůsobila a svůj účel splnila. I přes to, že na tom filmu vidím klady a není jich zrovna málo, i tak jsem pořád čekal, že z toho nakonec vypadne něco víc, něco silnějšího a víc propracovaného a proto víc jak 3* nedám. Ale musím uznat, že ten film něco do sebe rozhodně má. Akorát si teda nejsem jistý, jestli jsem správně pochopil ten divný konec. 3* ()
Nejmrazivější Szulkinův film, jenž nekompromisně vtahuje do podzemního světa, v němž už jde spíše o poslední zbytky lidskosti, kontinuity a jediným, co udržuje poslední pouta z humanitou je víra ve spásu. Szulkin a jeho štáb zde vytváří naprosto sugestivní a úžasně nafilmované obrazy a výjevy, jež daleko předčí to, co v té době vznikalo u nás. Praskající kupole jako memento blížícího se zániku, davy anonymních a čekajících lidí, jež nevědomky požírají poslední vazby na svůj rod a přitom připomínají hrůzné obrazy z koncentračních táborů, symbolický a nadějeplný motiv provazochodkyň... Film překypuje nápady a mrazivou ironií a některé scény jsou až na hranici geniality (muž zavřený v chladničce), navíc je velmi zajímavé sledovat pouť byrokrata, jenž se ze snahy o sebezáchovu a udržení pořádku setkává s různými postoji k nejisté spáse a nakonec z letargie procitne v ideu být sám spasitelem. Zde mi však opět přišlo, že Szulkin spíše mapuje a načrtává a nenechá témata pořádně rozvinout, postavit na nich pořádnou narativní strukuturu, i proto mi film přišel jako jakýsi velmi zajímavý filosofický traktát, jenž však nedokáže zcela naplňovat očekávání a potřeby filmového diváka. ()
Polská postapo vize přeživší komunity čelící falešné záchraně v mírně tísnivém vizuálu. Náturu lidí vystihl režisér solidně, respektive vyobrazil tak, jaká by byla v podobné situaci ve skutečnosti. I ta idea se spásou v podobě neexistující Archy nebyla k zahození, nicméně potenciál Szuklin úspěšně pohřbil. Tuny nudných scén, hlavní postava chvílemi jedná zcela racionálně a poté se chová jako jedinec, kterému z radiace hnije mozek. Během projekce jsem měl problém film žánrově zařadit. Rejža chtěl patrně zkombinovat podobenství (?), poetiku (Dopisy mrtvého) s prostým, leč účinným příběhem varujícím lidstvo před jadernou apokalypsou (Vlákna). Nepovedla se ani jedna část. Snímek se brouzdá temným syrovým podzemím, v němž jsou poblouzněné lidské trosky krmeny knihami a marně se čeká na záchranu, která nikdy nedorazí.. Mohlo to být celé uchopeno daleko lépe. Závěr ala Davídek Lynchů už rozebírat nehodlám. ()
Piotr Szulkin je specialistou na sci-fi v polském pojetí a pro své projekty dokázal získat i známé herce jako Jerzyho Stuhra či Krystynu Jandovou. Nejde o žádnou akční podívanou; děj se odehrává v čase po apokalyptické jaderné válce, jež vyhladila prakticky celé lidstvo; v temném ovzduší podzemního betonového bunkru, v němž živořící zástupy umírají v beznadějné šedi a v jejichž hrdlech mizí knihy a další pozůstatky starého světa, prodírá se mezi deformovanými charaktery a masou manipulovanou falešnou vírou v přílet spásné Archy jediný muž, který se snaží z bezvýchodné situace najít cestu. Děsivá vize budoucnosti, která oproti československým – vždy spíše komediálním – pokusům o žánr sci-fi neskrývá seriózní ambice, dokáže strhnout, avšak silnější sdělení nedovede zcela přenést, když závěr je až příliš interpretačně bohatý a přeci jenom – divák po jistém vyjasnění jinak zamlženého příběhu určitě trochu toužil. ()
Aj keď rád hľadám vo filmoch symboliku a skryté posolstvá, v tomto ponurom snímku nevidím žiadne náznaky nejakej alegórie k totalitným režimom. Je tu zmienka o Arche, ktorá zabŕda do náboženstva, v podstate že tieto mýty si vymýšľali úbohí ľudia, ktorí boli úplne na dne a preto si zamieňali realitu za rozprávky o zázrakoch a spáse. Hlavnou pointou príbehu je trpké vykreslenie možných následkov nášho atómového veku, kde, napríklad, každá z 435 jadrových elektrární ročne vyprodukuje 500 ton nezničiteľného rádioaktívneho odpadu... Mizéria, šialenstvo a čakanie na smrť, docela depresívny film. Nečakajte happy end. ()
Galerie (47)
Photo © Zespół Filmowy Perspektywa
Reklama