Čokoláda

Věříte, že kakao dokáže uvolnit skryté touhy?… Cukrářka s kočovnou krví J.Binoche dokáže otevřít lidská srdce a pohladit duši nejen čokoládou. Další z filmů, který ve vás zanechá pocit pohody a navodí chuť třeba na ,,tamty“ bonbóny… PŘÍBĚH ***** HUMOR ** AKCE ne NAPĚTÍ *** (05.05.2009)

Hlavní hrdinka měla trošku smůlu, že se snažila podnikat v době, kdy si lidé ze strachu před Bohem museli všechno dobré a příjemné odříkávat. Kdyby žena s takovými dovednostmi existovala teď a tady, tak by si zřídila nějaký televizní pořad o vaření a byla by do konce života zabezpečena. Film se mi hodně líbil a ani pořádně nedokážu odůvodnit proč. Možná proto, že všechny ty sladkosti, nad kterýma jsem slintal mi dokonale rozpumpovaly všechen endorfin v těle. Zahrané bylo vše skvěle. Dokonce i Johnny Depp si vychutnal takovou milou menší roličku. Celý film je takový hrozně pozitivní, hlavní hrdinka se pořád a na všechny zákazníky usmívá. Všechno je tak pěkně pestrobarevné. Pěkně, přepěkně odvyprávěné. Český dabing je velmi solidní. Vlastně to docela připomíná takovou milou pohádku. Dobře se na ni ovšem kouká. Doopravdy je Čokoláda film takový velmi příjemný a všem ho doporučuji. Absolutně jsem nečekal, že by se mi něco takového mohlo někdy líbit. 4* (16.07.2012)

Ne, ty tři hvězdy musím nechat, výš prostě nepůjdu. Kdysi se mi zamlouvala a stále zamlouvá ona ustrašenost a zatuchlá nehybnost jednoho městečka zajatého tradicemi, které je plné falešné morálky a kterému vládne samozvaný ochránce všeho a všech. S tím vším má pomoct čokoláda vonící z barevného obchůdku plného sladkého pokušení. Do šedých ulic totiž vítr přivál mladou ženu s dcerou a do jejího krámku brzy vstoupí řada zajímavých postaviček. Pokušení tu zápasí s odříkáním, švédská žánrová legenda Lasse Hallström pak s tím, zda vstoupí do chladnějších vod. Nevstoupí. Nakonec totiž nikdo není vyloženě zlý, jednotlivé figury jsou prostě jen oběťmi jakýchsi dávných muk, omylů či strachu. S podobnými látkami má Hallström zatraceně hodně zkušeností. Ví moc dobře, co chce točit, jak dávkovat všudypřítomný optimismus a emoce. Částečně zahřeje a pohladí, o to rychleji ale jeho poetickou pohádku ten samý vítr odvane. A já coby divák? Raději znovu strávím čas s jinými outsidery, třeba Gilbertem Grapem nebo s Homerem a doktorem Larchem. Ti se zaryli mnohem hlouběji a ani k tomu nepotřebovali dráždivou chuť čokolády. (18.07.2022)

Příjemný film. Měl jsem obavu, že půjde o nějakou "sladkou" romanci mezi Juliette a Johnnym, ale hlavní téma byl střet mezi svobodou, změnou a tradicí a konzervatismem (přirovnání k Pleasentville sedí). Líbil se mi tento motiv a moc se mi líbily postavy - Juliette, ale i Judi Dench a její vnuk i pan starosta (výborný Molina) a další. Krásná hudba Rachel Portmanové přispívá k zajímavé atmosféře (např. když vítr volá). (07.07.2003)

Pozoruhodná óda na čokoládu je holdem skutečně svobodnému lidství. Přesně a citlivě položená doba i místo děje (francouzský venkov té doby byl stále tvrzí výrazně katolického konzervatismu v podstatě starého feudálního režimu) přesně postihuje počátek prudkého hodnotového zlomu evropské společnosti, který se mohl udát kdekoliv - v Normandii právě tak jako v Province, v Kalábrii stejně jako v Aragonu, v Edinburghu srovnatelně jako v zapadlé kyperské nebo řecké vsi. Anonymní městečko, které se vědomě nevymanilo ze středověkého krunýře svých hradeb, místo, kde se téměř zastavil čas, reprezentuje jen jedno z posuzovaných pojetí života. Tím druhým je polyteistickou, zčásti ještě totemistickou mytologií podmalované putování dvou poutnic, matky a dcery, jejíž vzpomínka je hlavní dějovou linií neobvyklého příběhu. Konfrontace, která nemá vítěze, protože silnější je vždy ne ten, který ve jménu pýchy bere a odnímá, ale ten, kdo nerezignuje na pokoru a umí přijímat. Protože brát není dávat. Zhruba tak lze vystihnout zdánlivě průzračné mravní poselství tohoto mimořádného filmu. Severák, vítr drsné Skandinávie, vábí k těkání z místa na místa vždy a každého, a hopsavý klokánek dětské fantazie Pantoflíček, ho musí, chtě nechtě, následovat. Po velkém zlomu, po návratu k sobě samému, po odplynutí drsnosti, která skrývá až chlapeckou plachost navenek nesmlouvavě nesmiřitelného aristokratického starosty maloměsta se vlastně nic nemění. Jen lidé jsou tu na sebe milejší a zdvořilejší, pozorněji sledují své úspěchy i nezdary. Stařenská Madona drsného pábení v jedinečném podání Judi Denchové právě tak jako virtuózní magie něžné krásky Juliette Binochové nebo pokorný návrat k smysluplnému, vnitřně bohatému a tvořivému životu trampského tuláka a předchůdce beatniků i hippies v jedné osobě v podání Johny Deppa vedle dalších skvělých výkonů propůjčují tomuto poselství zvláštní neokázalou naléhavost. Naléhavost, která prostotou pravdy i střídmostí formy, v níž ji podává, je zváště působivou. Krajinná dvojkamera Rogera Bratta a Jeremy Brabena uchvacuje jak zasazováním města do jeho krajinného rámce, tak důsledným a důkladným mapováním a vychutnáváním zdánlivě všedních míst jeho ulic a zákoutí (zejména to platí o soše Reynaudova předka před kostelem a radnicí na plácku, který plní funkci centrálního náměstíčka). Vnějšková všednost mnohdy nezasvěceným jakoby nenabízela nic jiného než urousanou, vlastně opotřebovanou všednost; teprve bližší pohled naznačuje, že osobitost a výraznost nejsou zvláštním, ale všeobecným lidským kulturním statkem, který je dostupný pro každého z nás. Oslňující skandinávská obdoba českého čapkovského či fričovského všedního dne na rozhraní věků zůstává trvalým poselstvím-vzpomínkou, která do nás vstupuje spolu s rychle odeznívajícími posledními záběry filmu. (09.11.2008)