Mladý papež

Velké zklamání, dané především očekáváními z prvních dílů. Odpoutaná a nepředvídatelná první polovina je potěcha pro to spirituální i zemité v nás. Navíc Law funguje jako dráždivý objekt, který se nikdy nechová tak, jak chceme. Sorrentino si tu vzpomněl na doby, kdy nebyl velmistrem plochého populismu, ale uměl si obrazem a zvukem podmanit dost zásadní existenční koncepty. Vatikán je jeho další terárium plné líných lidských plazů, kteří marně hledají smysl bytí - a v tomhle ohledu je Mladý papež konečně životaschopnou látkou. Jenže pak je tu druhá polovina, především některé části dílů 6–10. Co bylo spontánní, je tu strnulé. Co bylo imaginativní, je tu nahodilé. Ambivalence přechází doslovnost, provokativnost v prvoplánovost. Z postavy papeže se stává triviální "nesrozumitelný svatý". Sorrentino těká, dělá hloupé scenáristické kopance (kauza s dopisy ve stole? wtf?), hudbu používá občas vysloveně předvádivě (Kalinka? Come on!) a namísto surrálného klokana se zahradami Vatikánu prohání tak trošku troškovská svatá Juana. Závěrečná pointa je bohužel Paolo model Mládí. Nabubřelé, prázdné, křečovité, banální... Tenhle seriál si cením za prvotní energii, s jakou narušuje tradiční představy o žánru a dramaturgické koncepci, ale v závěru se ukáže, že trocha rigidity by tu vůbec nezaškodila. Sorrentino překypuje vším možným, ale rozhodně ne schopností autocenzury. Brilantní momenty tak střídají rozpačité. P. S. Skutečnými papeži téhle série jsou skvostné figury kardinálů Voiella a Gutierréze. P. S. 2: k nejlepším momentům papeže se v myšlenkách pořád (rád) vracím. Proto přidávám. (13.12.2016)

Největší seriálové překvapení poslední doby - a to jsem Mladého papeže sledoval trestuhodně až tři roky po jeho vzniku. Ale zato hned třikrát za sebou, protože mě dlouho nic tak nevzalo. Pomalé tempo neuspává, naopak - každá scéna je maximálně hypnotická a magická a nutí mě chtít vědět, co bude dál. Když je třeba, dojímám se (u scény Pope's Love Letters jsem byl naměkko jak snad nikdy), když je třeba, směju se. Což je prakticky u každé papežské audience, z nichž nejlepší je setkání Pia XIII. s italským premiérem, kterého si namazal na chleba, nebo s grónskou premiérkou. Skladbu Senza un perché od Nady od té doby poslouchám skoro pořád - a vlastně i teď, když tohle píšu. Takže nemůžu zapomenout na senzační soundtrack. Jasně, ne všechny díly jsou dokonalé, dějová linka se starým kamarádem kardinálem Dussolierem mě jako jediná moc nebavila, ale to jsou detaily. Vedle perfektní Sorrentinovy režie a parádního scénáře je nutno vyzdvihnout práci s postavami: osobně mě nejvíc bavily tři. Vedle Lennyho Belárda pak (asi nepřekvapivě) kardinál Gutierréz a hlavně Jeho Eminence kardinál státní sekretář Angelo Voiello. Mimořádné hluboké, nutící k zamyšlení nad otázkami věrouky a - vzhledem k tomu, co tu od ostatních čtu, možná překvapivě - mě to mnohem víc přivedlo zpět ke katolictví než naopak. Už se nemůžu dočkat podzimního Nového papeže. (19.09.2019)

Mnohovrstevnaté a mnohovýznamové – seriál a postava papeže mě nepřestávali překvapovat. Nic není, jak se zprvu jeví. Charaktery postupně odhalují své další odstíny a divák je ohromený nejenom krásou záběrů ale hlavně hloubkou povah a jejich proměnlivostí v chytrých dialozích i nečekaných zápletkách. Jude Law rolí papeže ztvárnil mistrovské dílo. Postava, kterou jsem na začátku nesnášela, se měnila a odhalovala tak, až jsem jí nakonec zcela propadla. Papež je nevyzpytatelný, arogantní i pokorný, ďábelský i svatý, krutý i laskavý….. Dívá se na pojetí víry přísně, ale člověka postupně napadá: Možná má pravdu. Možná to není srozumitelný a přívětivý návod k použití světa, ale smrtelný zápas sám se sebou. Možná by se z víry neměla dělat předžvýkaná hračka pro turisty (scéna s reklamními talíři, na kterých má být papežův portrét). Svou ledovou odtažitou krásou dodal Law papeži znepokojivé vyzařovaní, nepředvídatelnou temnotu a světlo zároveň. I když jen mluví, dokáže vzbudit strach. A pak zase dojmout. Je to jeden z nejfantastičtějších hereckých výkonů. Ale ani ostatní postavy nezaostávají - nenápadně a přitom dominantně mateřská sestra Mary nebo machiavellistický kardinál Voiella. ____ Když k tomu připočteme suchý a přesně načasovaný humor, patří seriál k tomu nejlepšímu, co pro tv vzniklo. Nutí k zamyšlení. (02.05.2018)

+4* Tak jsem podruhé zkusil tento oceňovaný Sorrentinův seriál a konečně se mi ho podařilo dokoukat do konce (při prvním pokusu jsem vydržel jen první čtyři díly, protože mě papež svým chováním silně iritoval). Tentokrát jsem se obrnil větší trpělivostí a silnými nervy a stálo to za to. Téma je zajímavé a rozhodně hodně provokativní a dobře ukazuje instituci církve, která má blíž k byrokracii než k náboženství. Mladý papež je opravdu nezkušený a se svými ideály musí (i se svými nejbližšími) projít hodně zkouškami, aby se mu k osvícení přidalo i kus lidskosti a pochopení. Myšlenkově nabitý seriál, který však není pro každého. Takže nakonec zvyšuji na 4 hvězdičky a můžu doporučovat dále a zároveň se těšit na jeho pokračování. [ PŘÍBĚH: 3 /// SMYSL: 2 /// ATMOSFÉRA: 2 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 1+ /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (22.02.2017)

Já nevím, co napsat! To se mi nestává. V jednom rozhovoru Sorrentino řekl, že ho katolická církev fascinuje, ale nic o ní neví, proto se rozhodl natočit seriál. Nic proti tomu, taky mě fascinují hvězdy a nic o nich nevím. Ale výsledný seriál dopadl přesně tak, jak musel - jako nevědomá freska. Pár myšlenek by tu bylo a klidně se pod ně podepíšu, protože jsou skutečně křesťanské, ale stejně tápu, co nám chtěl tvůrce skrz deset dílů říci. Neprávem nenáviděná církev optikou nevěřího režiséra. Musím to trochu vstřebat. PS: znám několik kněží, kterým se seriál líbil! (14.09.2019)