Interiéry

Nečekaně prudce vážný Allen. Až mi to podrazilo nohy. Zpočátku jsem byl hodně nejistý. Veškeré filmařské pozlátko očesané na to nejdůležitější - silný příběh, vybroušené charaktery (obzvláště matka mě drtila silou parního válce), mozaika lidství, syrové herectví, absence hudby a střízlivá, nenásilná kamera. To všechno dohromady funguje jako dobře promazaný stroj. (24.11.2015)

Můžete navrhnout sebelepší interiér, přesně podle učebnic, sladit všechno do nejmenšího detailu, ale pokud do něj nevložíte cit, osobnost, lidskou teplost zbude jenom prázdná skořápka. Stejně tak je to i s lidskou duší. Můžete být chodící encyklopedie, odborník na slovo vzatý, ale bez citu budete jen prázdná schránka. Neskutečně chladný a depresivní film o chladných a depresivních lidech. Allen natočil film bez své postavy groteskně rozbíjející vážné téma a náhle je to film dost vážný a chladný. Možná je lepší být veselým hlupáčkem, než neurotickým intelektuálem válející se ve své beznadějnosti a tvůrčí krizi. (30.04.2008)

Mě si snad ty komplikované filmové rodiny vybírají, jinak to snad ani není možné, že mám na ně takové štěstí (nebo smůlu). A to bylo dneska ještě navíc venku maximálně pochmurné počasí, takže když to sečtu dohromady, nic pozitivního z toho asi nebude. Jednu z vět, která ve filmu zazněla, bych ráda použila i tady. A ta zněla v tom duchu, že v téhle rodině nebylo žádné místo pro opravdové city a já s tím naprosto souhlasím, protože se to týkalo i tak trochu mě samotné. Řešení jejich problémů mě totiž moc nezajímalo, k tomu občas trochu hysterie, teatrálnosti a na to já jsem asi dnes neměla tu správnou náladu a tak jsem se cítila vzhledem k celému tomu jejich rodinnému klanu dost odosobněná. Já vím, že je Woody samý červený čtvereček, viděla jsem s ním jen zatím sedm filmů, které byly o level lepší a já měla dnes asi smůlu při výběru a nebo že by to počasí........... (11.11.2013)

Skvělý film, v některých momentech mi přišel až geniální (jakkoli to klišé nemám v kontextu mluvení o filmech rád). A fascinující herecká kreace Geraldine Page, byť jsem její postavu asi nedokázal pochopit (pokud to vůbec lze). Pro někoho, kdo má Allena zaškatulkováno jako autora konverzačních komedií, může úvodní rozjezd znamenat až šok, jak moc je to jiné. Což je dobře, protože to jen dokazuje stupiditu tohoto stereotypního vnímání (a to nejenom v případě tak všestranného tvůrce, jako je právě Woody Allen). Navzdory tomu, že mi to přišlo jako dost depresivní film, mě to hodně bavilo, ty postavy jsou prostě napsané tak dobře, až to není možné (téma lidí bez talentu a sebereflexe mě fascinuje už dlouho - jak má vlastně člověk poznat, že mu talent skutečně chybí?), a celou dobu během sledování ve mně sílil pocit, že to celé musí skončit tak, že někdo zemře, což se taky potvrdilo. Myslím, že to je hodně inspirativní film, nad kterým by se dalo dlouho přemýšlet, co o nás vypovídá, eventuálně i na něj umělecky reagovat. Btw. hudbu to absolutně nepotřebuje a nechyběla mi tam v jediné scéně. (23.03.2021)

Allenova zjevná pocta Ingmaru Bergmanovi vázne kdesi v půli cesty. Zatímco povahokresbám, které snímek tká v složité pletivo vztahů, nelze upřít věrohodnost, a ani evokace severského chladu purismem amerických salonů není neúspěšná, interakce mezi postavami odhalují, že obyvatelé těchto příbytků jsou spíše než lidmi pouhými dalšími dekoracemi svých ulit. Nereagují na sebe jinak než navykle, v limitech svých anamnéz, neproměňují se a jen se utvrzují ve svých známých odrazech. Také postavě, která je v ohnisku všeho dění, není věnován dostatečný prostor. Divák ji poznává právě jen v závěru její cesty, zatímco vše ostatní její minulostí ovlivněné, postihuje jen fragmentárně, prostřednictvím zaujatých hledisek ostatních. Celý příběh rodiny tak poznává jen zdánlivě a důvěřuje-li některému přesvědčivě znějícímu hlasu, křivdí tomu, který právě mlčí. (10.12.2023)